Jeremy McCarthy: Proč je dobré býti zticha

V USA začínají korporace propagovat meditaci a dbají na dostatek přestávek. Samozřejmě jim jde o výkonnost zaměstnanců, připouští McCarthy.

V USA začínají korporace propagovat meditaci a dbají na dostatek přestávek. Samozřejmě jim jde o výkonnost zaměstnanců, připouští McCarthy. Zdroj: Petr Hricko

Negativní emoce slouží soustředění, pozitivní zase podporují kreativitu. Východ nás zase může učit, jak si vzít čas jen pro sebe. Potřebujeme toto všechno, říká ředitel spa hotelů Mandarin Oriental a světový expert na wellness Jeremy McCarthy.

Sedím v chladu kamenné klenby bývalého kláštera, zrakem kloužu po zbytcích nástěnných maleb a pomalu usrkávám jasmínový čaj. Čas se tady nezastavil, jen příjemně zpomalil. Jeremy McCarthy si nemohl zvolit lepší práci, napadá mne po prvních větách, které globální ředitel spa hotelů Mandarin Oriental pronese melodickým, neuspěchaným hlasem, jenž na vlnách snění unáší posluchače mimo realitu.

„Ráno jsem tady cvičil jógu, ty ruiny pod námi mají zajímavou hladinu energie,“ říká. Když si bral mou vizitku, uchopil ji oběma rukama a věnoval několik vteřin jejímu čtení. Na zápěstí se mu houpou meditační kuličky. „K tomu, aby nám lidem bylo dobře, potřebujeme střídat momenty pohybu a ticha. Bohužel mentální ticho dnes praktikujeme málokdy.“ Jeremy vystudoval psychologii. „Ukázalo se, že je na mne příliš negativní, vše, o čem jsme se učili, byly deviace. Proto jsem se tomu nikdy nevěnoval.“ Místo toho jej oslovil svět spa. O jeho přístupu píše na svém blogu.

Proč jste si zvolil zrovna oblast lázeňství?

Spa pro mne nikdy nebylo o luxusním vybavení, exkluzivních ošetřeních a zázračných produktech. Jde o to, jak se v nich člověk cítí. Před několika lety jsem se vrátil do školy a získal titul v aplikované pozitivní psychologii. Studiem jednotlivých aspektů mysli a těla jsem přišel k závěru, že v moderním životě potřebujeme dvě věci – pohyb a ticho. Většinu času trávíme sezením u počítačů a nehýbeme se. Potřebujeme, aby se naše tělo hýbalo. A paradoxně, i když praktikujeme sedavý způsob života, naše mysl je málokdy v klidu. Mentální ticho je nesmírně důležité. Na nic nemyslet, nebýt k ničemu a nikomu připojený. To je velká část toho, co dělám. Spa by měla být místem, kde odložíme telefon a věnujeme se sami sobě.

Jak často je potřeba být v takovém mentálním tichu, aby na nás mělo skutečně dopad?

Myslím, že na ticho je potřeba si najít čas každý den. Nemusíte chodit do spa. Stačí chvíli sedět a meditovat, můžete jít na procházku, nebo třeba prostě sedět v autobuse po cestě do práce a nečíst u toho knížku nebo něco v telefonu. Stačí jen sedět. Ve spa vždy doporučujeme lidem, aby přišli dříve a několik minut před procedurou se zklidnili, a totéž na závěr návštěvy. Dát si čas, relaxovat, přemýšlet.

Zmínil jste pozitivní psychologii. V čem je rozdíl oproti té tradiční?

Když jsem studoval na univerzitě psychologii, byl jsem instruktorem ve fitness, instruktorem bojových umění a plavání. Studoval jsem psychologii, protože jsem chtěl pochopit lidský výkon a motivaci. Během studia jsem ale zjistil, že psychologie je velmi negativní, bylo to hodně o mentálních nemocech, poruchách, depresích, stresu a smutku. Martin Seligman, významný americký psycholog, přišel s termínem naučené bezmoci. Před řadou let dělali v USA pokusy na psech. Dávali jim pravidelně elektrické šoky. Ti psi se nakonec stali deprimovanými, protože si uvědomili, že ať dělají co dělají, zase dostanou elektrický šok. Byla to přelomová studie, která nám umožnila pochopit, že okamžik, kdy se lidé stanou deprimovanými, je ten, kdy mají pocit, že nic z toho, co udělají, nemá smysl.

Seligman pak otázku otočil a začal se ptát, zda se vedle bezmoci dokážeme naučit také optimismu. Je to schopnost, kterou dokážeme rozvinout? Zjistil, že zvířata se to zvládnou naučit, a tím, že se to učí, stávají se odolnějšími proti stresu. Na základě toho založil novou větev psychologie, takzvanou pozitivní. Než studovat to, co nechceme, jako jsou deprese a úzkosti, studujme raději psychologické aspekty života, jež si přejeme více. Jinými slovy – studujme vědu, která se skrývá za pocity, jež nám navozují blaho.

Co pomáhá vám, abyste se cítil dobře?

Mám dva malé kluky, 3 a 5 let. Každý den se snažím dělat to, co nazývám „být jen rodičem“. Každý den se snažím si se svými dětmi sednout, třeba jen na pár minut, a věnovat jim sto procent své pozornosti. Nemusíme nutně spolu něco dělat. Když si hrají, jen si sednu a dívám se na ně. Když chtějí, hraji si s nimi. Myslím, že to posiluje náš vztah a jim to pomáhá relaxovat, protože vědí, že tam jsem pro ně. Vyhýbám se poměrně časté frustraci rodičů, kteří nezvládají, i kdyby chtěli, věnovat se dostatečně svým dětem. A také se snažím hodně hýbat.

Psychologie je věda o poruchách a depresích. Pozitivní psychologie naopak zkoumá pocity, jež navozují blaho, říká o svém oboru Jeremy McCarthy.Psychologie je věda o poruchách a depresích. Pozitivní psychologie naopak zkoumá pocity, jež navozují blaho, říká o svém oboru Jeremy McCarthy. | Petr Hricko

Spa je relaxace pro mozek i pro tělo, po masáži mám pokaždé spoustu dobrých nápadů. Zajímavé je, nakolik vyžadované typy procedur v jednotlivých částech světa odrážejí momentální výkon dané země. Například v Číně lidé žádají energizující masáže, chtějí do toho šlapat, být nabití. Na druhé straně v USA chtějí hlavně relaxaci, uvolnění a zpomalení. Všude ale najdete element vody a element tepla. Potřebujeme slunce a vodu k životu, proto jsou lidé přitahováni k těmto silám a cítí se v jejich blízkosti dobře. Něco v nás je teplem a vodou uklidňováno.

Mluvil jste o potřebě ticha. Máte pocit, že se mění v souvislosti s vývojem civilizace?

V minulosti jsme vždy měli místa, kde jsme mohli být v tichu. Naši předci museli třeba chodit hodinu pro vodu nebo pro jídlo a šli v tichu. Ženy trávily hodiny drcením zrní a přípravou jídla. Také v tichu. To vše se dnes dělá v továrnách automatizovaně. Dříve byly momenty ticha přirozenou součástí našich životů, zatímco dnes žijeme ve světě, kdy nikdy nemusíme být neproduktivní. Můžeme být produktivní každou sekundu každého dne. I když sedíme na toaletě. Myslím si, že poprvé v historii žijeme v období, kdy musíme do našeho života vědomě vnášet nějaký prostor pro pomalost, ticho a přemítání.

Jak se s tím lidé srovnávají?

Lidé s tím zápasí, zatím nepříliš úspěšně. Není jednoduché najít potřebnou rovnováhu. Ale jsem optimista. V posledních desetiletích jsme zde měli koncept rovnováhy pracovního a osobního života. Ten předpokládá, že práce je automaticky něco stresujícího a vyčerpávajícího. Z takového prostředí potom utíkáme domů, kde je nám dobře a děláme aktivity, které nás těší. Dnes se ale lidé čím dál více chtějí cítit dobře všude. Nechtějí jen některé okamžiky, kdy je jim příjemně, chtějí, aby je pocit spokojenosti provázel všude. Částečně možná i proto, že lidé měří stav své dobré nálady a zdraví různými přístroji.

Není to trochu absurdní?

Částečně ano, ale existuje řada lidí, kteří by si bez měření ani neuvědomili, co dělají. Neuvědomí si, že v židli sedí už devět hodin a tělo zamkli do jedné strnulé pozice. Měření jim pomáhá, aby se podívali na svůj den a řekli si, jestli se vůbec hýbali.

Co třeba skoncovat s dobou nonstop výkonnosti, kterou jste zmínil?

Ano, nekončící produktivita je problém. Naštěstí se alespoň mění vnímání toho, co je wellness, co znamená cítit se dobře psychicky i fyzicky. Před padesáti lety wellness znamenal dobře jíst a cvičit. Dnes zjišťujeme, že je toho víc, například odpočinek a regenerace. Uvědomujeme si, že jen makat, makat, makat nefunguje, nakonec nás to dožene a ve výsledku se staneme méně produktivními. I korporace se již učí, že musejí dát zaměstnancům šanci na odpočinek a regeneraci, protože pak pracují lépe. Uvědomujeme si také důležitost emocí. Potřebujeme rovnováhu mezi pozitivními a negativními zkušenostmi. Studie ukazují, že nejproduktivnější jsou ti lidé, kteří pracují v blocích dlouhých něco přes hodinu, v plné intenzitě a soustředění a pak si udělají přestávku. Neběhají maraton, ale sérii sprintů.

Žijete v Hongkongu. Má Východ něco, co nám chybí?

Pomalost je pořád součástí jejich kultury, i když postupně mizí a Hongkong není ideálním příkladem. Měli bychom to od nich převzít. Podívejte se na jejich koníčky. Jdete do parku a lidé tam cvičí taj-či, závodí s modely lodí, pouštějí draky. Říkám jim pomalé koníčky. Hodiny nechávají draka stoupat výš a výš do oblak. Na Západě děláme to, co můžeme vyfotit a pověsit na sociální sítě. Podívejte se na mě, jak skáču bungee! Skáču z letadla! Na Východě existuje mnohem více pomalých, uzavřených aktivit, které dělají lidé pouze pro sebe. Jsou při tom sami se svými myšlenkami. Bohužel i tamní mladá generace už má v oblibě technologické hračky, které nás zrychují.

Každodenně se setkáváme s negativními zprávami, pro noviny dobrá zpráva – žádná zpráva. Jak mají lidé v sobě posilovat pozitivní myšlenky?

To je dobrá otázka. Určitě by bylo špatným řešením všechny lidi násilím vést k tomu, aby byli šťastní. Pro mne je to spíš otázka celistvosti, otázka pochopení, že existují pozitivní a negativní emoce a všechny nás nějakým způsobem obohacují. Dokonce i úzkost, smutek a hněv nám slouží k něčemu konkrétnímu. Doporučil bych proto lidem, aby se snažili prožívat všechny tyto emoce. Nemá smysl chtít být za každou cenu šťastný. Dlouhou dobu nikdo nevěděl, k čemu vlastně pozitivní emoce slouží.

Je jednoduché pochopit, k čemu je třeba hněv. Když se zlobíte, tělo se napruží a jste připraveni k boji nebo k útěku. Proč máme být šťastni, to jsme ale nevěděli. Výzkum ukázal, že zatímco negativní emoce způsobují soustředění na určitý problém, pozitivní emoce nás otevírají. Když se cítíme dobře, je vyšší pravděpodobnost, že ve svém okolí zaznamenáme věci, které by nám jinak unikly. Je vyšší pravděpodobnost, že rozpoznáme příležitosti, které před námi leží. Je vyšší pravděpodobnost, že přijdeme s kreativní myšlenkou. To znamená, že potřebujeme obojí.