Třebaže členové brigád socialistické práce v potravinářských závodech a zemědělských družstvech vyráběli na sto dvacet procent, pulty obchodů zely prázdnotou. Zásobování řídili soudruzi z centra, takže maso bylo na příděl, rozváželo se v pondělí a prodávalo v pátek. Lepší zboží se prodávalo pod pultem a po známosti. „V masně byly jen bílé háky a růžolící kyprá řeznice. Maminka mě vždycky poslala, abych jí držel místo ve frontě. Ta se totiž začala tvořit už dvě hodiny předtím, než otevřeli, a šunka a játra byly podpultovým zbožím,“ vzpomínal na tehdejší dobu pětašedesátiletý Vratislav Květ.
K masu kus bůčku
Osmapadesátiletá Ludmila Najsrová si pamatuje, že ke každému masu přihodila prodavačka vždy kus šlachy nebo bůčku. „Asi jsem v kyprých řeznicích svou štíhlou postavou vzbuzovala závist. Zvážily to tak rychle, že jsem ručičku nestačila ani sledovat. K obratu došlo až v době, kdy jsem si získala známost a dostávala zabalené maso zezadu,“ řekla Najsrová. Nejdůležitější pro ni bylo zjistit, kolikahvězdičkový koňak pan vedoucí pije.
Jednoduché to neměli ani obchodníci. Síť potravinářských obchodů v Opavě provozoval státní podnik Potraviny. „O tom, kolik masa přijde do prodejen na měsíc, rozhodovali soudruzi z okresního národního výboru. Rozváželo se v pondělí, i když to byl v řeznictví zavírací den. Takže tam vedoucí stejně museli být, aby zboží převzali. Přidělovali nám i jehněčí, přestože ho tehdy nikdo nechtěl,“ vzpomínal dlouholetý inspektor Potravin Zdeněk Večeřa. Mléčné výrobky se rozvážely ve čtvrtek, ale každá prodejna je dostala v jiný den.
Nejžádanějším podpultovým zbožím byly banány. Stály sedmnáct korun a k pracujícímu lidu se dostaly jen párkrát do roka. „Každá prodejna dostala odměřené množství, takže skončily u rodiny a známých vedoucího. Kolik dostaneme plzeňského piva, rozhodovali zase na ostravském ředitelství. Na Vánoce měli zaměstnanci Potravin bonus, mohli si koupit vánoční příděl ořechů a kokosu na cukroví,“ doplnil Večeřa.
Papír pro Gottwalda
Často udělali soudruzi v plánech chybu, takže se pracující lid musel nějakou dobu obejít třeba bez toaletního papíru. „Zjistili jsme, že když se Rudé právo rozřeže na vhodné proužky a pečlivě rozemne mezi prsty, dostaneme vhodnou náhradu,“ žertoval Vratislav Květ. Eduard Najser si vzpomíná, jak nedostatek toaletního papíru vyprovokoval k akci neznámého vtipálka a tajně ozdobil sochu Klementa Gottwalda. „Mašíroval jsem si to ráno na šichtu a zapaloval jsem si svou první cigaretu. Když jsem zvedl hlavu, zjistil jsem, že má Gottwald na hlavě ušanku a v obou rukou drží po roli toaleťáku. Kdyby ho tenkrát chytli, bylo by z toho hanobení hlavy státu,“ popisoval Eduard Najser. Plánovačům v papírnách se nakonec tento palčivý problém podařilo vyřešit a pár rolí toaletního papíru vyrobeného nad plán dostal sebou do kosmu i náš první kosmonaut Vladimír Remek.
Vánoce v Bredě
Největší pýchou Opavy byl v té době obchodní dům Průkopník (nyní Breda). Opavané sem mířili hlavně v předvánoční době, aby se pokochali obrovským vánočním stromem pod jeho kopulí.
„Nebylo jednoduché ho postavit. Byl vysoký dvanáct a půl metru, a aby se nezřítil, držely ho tři dráty zakotvené do zábradlí vestibulu,“ vzpomínal pětaosmdesátiletý Alfred Michalčík, který v Průkopníku pětatřicet let pracoval jako elektrikář. Strom položený na schodech ozdobily aranžérky seshora do tří čtvrtin.
Strom stavělo několik silných chlapů pomocí žebříků a lan. Pak aranžérky strom dozdobily z žebříku. Vše museli stihnout během noci. „Začali jsme v šest, když se zavíralo, a končili jsme v jedenáct hodin v noci. Ráno už strom svítil. Už předtím jsme montovali venkovní osvětlení celé budovy. Celkem jsme museli nabarvit a našroubovat dvanáct set žárovek,“ zakončil Michalčík.
