Jihočeský sklář létá na Aljašku. Vyrábět sochy, jež dobývají svět
Otec pro něj postavil sklářskou huť v Hrdějovicích u Českých Budějovic. Jenže ho vzal vítr, jak sám říká, a zalíbilo se mu v cizině. Šestadvacetiletý sklář Marek Effmert se doma ohřeje krátce. Cestuje mezi Holandskem, Amerikou a Aljaškou, kde pracuje se světově proslulým sklářským sochařem Martinem Janeckým.
Zatímco v Čechách slavná sklářská tradice skomírá, v cizině jsou zlaté české ručičky velmi žádané. Čím to?
Největší zkušenosti mám z Holandska a z Ameriky, kde se na rozdíl od Čech nevěnují sériové výrobě, tu přenechávají třeba Číně. Sklo berou víc jako umělecké dílo, takže není nic výjimečného pracovat na jednom kousku několik hodin. Sklářů tam není mnoho a lidé mají k tomuto řemeslu větší úctu, protože křehký materiál v nich vzbuzuje respekt.
Když vidím roztavené sklo a pec, říkám si, že taková práce je dobrou školou pokory.
Dělám sklo jedenáct let a ten pocit mám pořád. Zrovna nedávno jsme si na Aljašce s Martinem Janeckým, který už má jako uznávaný profesionál bohaté zkušenosti, hráli s jednou sochou skoro sedm hodin a těsně před dokončením nám explodovala v rukách. Stačilo, že byla jedna její část trochu chladnější než druhá. Vždycky je to napínavé až do konce. A pokaždé úplně jiné. Chtěl bych se dopracovat k tomu, abych byl jako dobrý řemeslník schopný udělat všechno, co mě napadne.
Kdo vás ke sklu přivedl?
Můj táta je vyučený elektrikář, ale sklo se mu vždycky líbilo. Když jsem byl malý, hodně jsme jezdili do Novohradských hor a v Terčině údolí nás zaujaly pozůstatky staré sklářské huti. Pak jsme ji pomáhali vyčistit a zastřešit, takže je z ní teď pěkná turistická zajímavost. Při hrabání v sutinách jsem tam jako kluk našel starý křížek, který možná spadl huťmistrovi z krku. Ten křížek tě zavazuje, řekl mi tehdy táta.
Zavazuje k tomu, abyste se stal sklářem?
Ano, tak to otec myslel a myslí si to stále. Po škole jsem ale zkoušel jít na stavební průmyslovku, a teprve když mě tam nevzali, splnil jsem tátovo přání a nastoupil do sklářského učiliště ve Světlé nad Sázavou. Byla to spíš příprava na to, že pak půjdeme do fabriky dělat sériové sklo. Tato představa mě ale vůbec netankovala, navíc mě i k mému překvapení začala práce se sklem bavit víc než ostatní. Teď jsem z celého ročníku jediný, kdo se sklu pořád věnuje.
Takže jste místo fabriky šel na sklářskou průmyslovku v Novém Boru.
Byl jsem hlavně rád, že jsme se díky různým výměnným programům mohli podívat do světa. Tak jsem se poprvé dostal do sklářského studia v holandském Leerdamu, kam jsem se pak vracel. Celkem jsem tam strávil víc než tři roky.
Co je tam lepší než v Česku?
Hlavně mě nadchla ta představa, že tam výrobci mají čas si se sklem pohrát. Čeští skláři si vždycky museli prací hlavně vydělat, takže jsou zvyklí vyrábět rychle. Hlavně o víkendu, kdy se sklárna otvírá turistům, jsem míval šanci pracovat na vlastních věcech. Lidé se mi dívali pod ruku z tribuny, která měla asi dvě stě míst, což byla taky dobrá škola života. Pro mě bylo hlavně užitečné to, že většinu dalších dní jsem byl k dispozici výtvarníkům a tvořil na základě jejich návrhů. Tím jsem si mohl vyzkoušet obrovské množství postupů, protože každé dílo bylo úplně jiné.
Proč jste tam nezůstal?
Mekkou každého skláře mého typu je Pilchuck Glass School, což jsou letní kurzy v americkém Seattlu vedené špičkovými skláři. Jsou ale velmi drahé, proto jsem si z Holandska zkusil požádat o stipendium a uspěl jsem. Což byl nevídaný úspěch, v srpnovém kurzu jsem byl mezi třemi stovkami studentů jediný z Evropy. V Leerdamu ale nebyli moc rádi, že je opouštím, dokonce mi dali nabídku, že se tam můžu kdykoli vrátit, že pro mě vždycky místo najdou.
Vy jste ale zalétl pro změnu na Aljašku. Teď se tam chcete vrátit. Co vás tam tak táhne?
Ještě v Holandsku jsem se setkal s Martinem Janeckým, což je mladý sklář známý víc ve světě než doma. Pochází z české sklářské rodiny, tomuto oboru se věnuje od svých třinácti let a je to opravdu pan Někdo. Pracoval jsem v Holandsku s Ondrou Novotným, který s ním putoval po světě, protože Martin působil úspěšně například ve Švédsku nebo Jihoafrické republice. Pak zakotvil na Aljašce v městečku Fairbanks, což je zdejší druhé největší město, srovnatelné třeba s Pískem, ale mnohem sevřenější. Znovu jsem ho potkal v listopadu po absolvování Pilchucku, když měl zrovna velkou výstavu v Chicagu. Domluvili jsme se, že pro něj budu pracovat. Od té doby mu pomáhám uskutečňovat jeho nápady, které jsou naprosto originální a hodně ceněné.
Co děláte?
To se nedá slovy ani popsat. Martin je sklářský sochař, zaměřuje se na figury. Ta jeho metoda se jmenuje sculpting from the inside. Kdo ji chce pochopit, může se podívat třeba na video na YouTube. Vyfouklou bublinu ze skla Martin na konci otevře a za pomoci speciálních nástrojů tvaruje i zevnitř, takže je schopný vytvořit zcela přesnou tvář. Ta díla vlastně ve výsledku ani nevypadají jako sklo, protože jsou různě opracovaná pískováním. Vyrobit jednu takovou figuru trvá třeba šest hodin.
Rozpoznají Američané kvalitu takového díla?
Naštěstí ano. Martin sklízí úspěchy na těch nejprestižnějších výstavách, například teď v New Yorku na Sofa Exhibition, což je největší výstava užitkového umění na světě. Výmluvné je i to, že si ho vybralo světově proslulé Tacoma Museum of Glass, aby v jeho ateliérech něco vytvořil. To je pro skláře obrovská pocta a zcela mimořádná příležitost.
Teď jste na chvíli doma v Hrdějovicích, ale už zase balíte kufry.
Musel jsem si vyřídit nové vízum na Aljašku, tentokrát už ne turistické, ale pracovní. Mám se od Martina ještě co naučit. Jsem jediný, kdo s ním v jeho ateliéru uprostřed lesů na Aljašce pracuje. I to prostředí má obrovské kouzlo.
Máte vůbec čas se po cizích zemích porozhlédnout, nebo tam trávíte většinu času u pece?
Na Aljašku jsem minule přijel o týden dřív a lidé, kteří sklářské studio vlastní, mi dali k dispozici auto a poradili, kam se mám zajet podívat. Vydal jsem se mimo jiné do Národního parku a rezervace Denali. V blátě našel ohromnou čerstvou stopu medvěda. Byl to velmi zvláštní pocit, že může být medvěd někde poblíž. Zvlášť když mi předtím místní rybář říkal, že tou dobou už na Aljašce zvířata spí.
Jaká je tam zima?
Jiná než tady, ne tak vlezlá, protože tam není skoro žádná vzdušná vlhkost. Teploty jsou nižší než u nás. Když jsem vystoupil z letadla do pětačtyřiceti pod nulou, okamžitě mi vyhrkly slzy z očí a ihned zmrzly. Ale postupně jsem přišel této zimě velmi na chuť, je božská. Když zrovna nesněží, je tam pořád modrá obloha.
Máte tak pěkné vzpomínky i na Holandsko?
Tam mi sice hory chyběly, ale líbily se mi jejich obrovské pláže, kam jsme chodili provozovat kiteboarding. Koupil jsem si v Holandsku také kolo a kus této země projel. Sklářské studio v Leerdamu leželo přímo u říčního kanálu nedaleko přístavu. Proto mi táta dal k Vánocům seakajak, abych si to tam hezky celé projel. Když pak za mnou přijel do Leerdamu na návštěvu, rozhodl se, že na tomto kajaku absolvuje cestu domů.
Proti proudu?
Přesně tak. Nemohl jsem tomu uvěřit, ale sedl do kajaku v košili a džínách a odjel. Bylo to rychlé rozhodnutí. Nevzal si nic, ani mapu. Prý ji na řeku nepotřebuje, ta ho přeci sama dobře zorientuje. Neumím si ani představit, jaké by to bylo, kdybych to celé jel proti proudu. Třeba po tak mohutné řece, jako je Rýn. Dokonce prý, když už byl hodně unavený, stopl si táta loď vezoucí sůl do Koblenz, a ta ho kousek popovezla. Trasu absolvoval asi za dva týdny a vrátil se domů v pořádku. Pro mě z toho ale plyne jeden úkol, který pořád odkládám: Pokud si budu chtít ještě někdy vzít do Holandska kajak, musím tam na něm doplout. Pořádně si prohlédnu cestu, kterou dokázal sjet můj táta proti proudu. A budu se radovat, že mým směrem je plavba snazší a veselejší, než byla ta jeho.