Jinde by žít neuměl. Šéf horských záchranářů Krkonoše miluje | E15.cz

Jinde by žít neuměl. Šéf horských záchranářů Krkonoše miluje

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
K horské službě v Krkonoších nastoupil Adolf Klepš jako takzvaný čekatel v roce 1985. Nyní je to deset let, kdy se postavil do jejího čela.

Náčelník krkonošské horské služby Adolf Klepš prožil na horách celý život. Může tak vyprávět o tom, jak se v posledních letech v Krkonoších změnila nejen lyžařská střediska, ale také chování lyžařů i horská služba. „Lidé si pod prací horské služby představují adrenalinové zážitky v extrémních podmínkách. Pravda je ale mnohem prozaičtější,“ říká šéf horských záchranářů.

V Krkonoších žijete celý život, dovedete si představit bydlet jinde než na horách?

Nedovedu. Návštěvy měst, i když jsou zajímavé, snáším tak do délky tří dnů. Pak už bych se nejraději vrátil domů, do hor. Narodil jsem se ve Vrchlabí, ale od té doby, kdy mě odvezli z porodnice, bydlím ve Špindlu (Špindlerův Mlýn, pozn. red.).

V čem pro vás mají Krkonoše největší kouzlo?

Na horách, a to nejen v Krkonoších, je nejhezčí podvečerní klid. A nezáleží na ročním období. Slunce, ticho, kopce, příroda…

Ale vaše práce, ta přece vůbec není klidná. Naopak, člověk by čekal spoustu adrenalinu a dobrodružných zásahů. Nebo je realita jiná?

Hlavně mladí lidé si pod prací horské služby představují adrenalinové zážitky v extrémních podmínkách. Ve skutečnosti jsou naším úkolem především každodenní služby, ošetřování úrazů, transporty zraněných v nepříznivých podmínkách, ale i neustálé doplňování vědomostí a dovedností na mnoha kurzech a seminářích. Práce je to jako každá jiná, i když v krásném horském prostředí. Navíc ji provází dobrý pocit, že pomáháme lidem v nouzi.

Jaké chyby návštěvníci hor nejčastěji dělají a mění se jejich povědomí o chování na horách?

Chyb dělají hodně, to by vydalo na samostatný článek. Obecně se dá říct, že podceňují naše milé, malé české hory. Dnes už téměř každý byl v Alpách nebo jinde ve velehorách a domnívá se, že ho nemůže nic překvapit. Opak je pravdou. Důležité je používat hlavu, zdravý selský rozum, nepřeceňovat síly a zkušenosti a naopak nepodceňovat hory a počasí. Informací o tom, jak se na horách chovat, jaké je aktuální počasí a jeho prognóza, nebo jak se vybavit na horskou túru, je k dispozici nepřeberné množství a každý, pokud je využije, může do jisté míry eliminovat objektivní nebezpečí, které pohyb v horském terénu či v přírodě znamená.

Jaké akce horské služby bývají nejdramatičtější?

To jsou většinou zásahy při lavinových nehodách. Důležitým faktorem je čas a zvládnutí velkého týmu lidí, emoce, stres, napětí a zajištění organizace a disciplíny. To je vždycky dramatické.

Takže práce záchranáře se spíš musí dělat s vážnou tváří. Nebo se při ní také někdy zasmějete?

Občas se stane něco zábavnějšího. Jednou jsme třeba řešili, že po lyžování postrádají holandští manželé syna. Zároveň jsme ale měli zprávu, že se našlo holandské dítě bez rodičů. Předpokládali jsme, že patří k sobě. Překvapení nastalo, když jsme dítě přivezli a ani kluk ani rodiče se moc nadšeně netvářili. Pak nám došlo, že je někde chyba. Zjistili jsme, že další rodiče shání svého potomka, objevil se další bezprizorný kluk, a pak už bylo jen otázkou času, kdy se nám k všeobecnému nadšení podaří spárovat rodiče a děti.

To je úsměvné.

Ano. Ale jinak jsou pro záchranáře úrazy nebo pohřešování dětí často hodně deprimující. Zvlášť když to občas končí smrtí.

I na takových tragédiích může mít podíl neznalost či chyby. Co doporučujete rodičům, aby k takovým věcem nedocházelo?

Na svahu by měli mít děti neustále pod dozorem a kontrolovat situaci okolo. Dítě má tolik vjemů, že není schopné dávat pozor na to, jestli někdo okolo jede nebezpečně, a jestli může dojít ke srážce. Děti jsou na sjezdovkách nevyzpytatelné a dospělí lyžaři by měli předvídat a nechat si dost prostoru k tomu, aby nedošlo ke srážce. Stává se, že rodiče nechávají starší děti, dejme tomu okolo šesti až deseti let, úplně bez dozoru a lyžují jinde. To je chyba.

Když jsme u dětských nehod a jejich tragických konců… Nenapadlo vás někdy, že takovou práci dělat raději nechcete?

Nikdy. K horské službě jsem inklinoval odmalička. A i když občas něco nejde tak, jak má, je potřeba se s tím poprat.

Jak se to vůbec událo, že se z vás stal horský záchranář?

Začínal jsem těsně po vojně, na podzim roku 1985, kdy mě přijali jako čekatele. To je první krok k tomu, stát se dobrovolným členem horské služby, a pak případně i zaměstnancem. Dobrovolným členem jsem se stal na jaře roku 1988 a zaměstnancem 1. ledna 1991. Potom jsem sedm let kromě záchranářské činnosti pracoval jako lavinový specialista. Mezitím jsem se stal instruktorem horolezectví, cvičitelem horské služby a instruktorem letecké záchrany. V listopadu 2001 jsem absolvoval výběrové řízení na náčelníka.

Máte dost členů horské služby v bobtnajících střediscích? Stačíte na ten nápor?

Určitě stačíme. Systém, jakým pracujeme, je léty prověřený, střediska budeme mít obsazená dostatečným počtem záchranářů a zájem o práci u horské služby, alespoň u nás v Krkonoších, stále trvá. To je hlavní předpoklad toho, že i v budoucnu budeme schopní zajišťovat naše služby.

Co horské záchranáře od návštěvníků hor nejvíce trápí?

Nedisciplinovanost některých návštěvníků a nedostatek pokory vůči přírodě a horám. Díky bohu, takových lidí je stále menšina. Chtěli bychom také dosáhnout pevného ukotvení horské služby v českém právním řádu a garanci financování, což se nám bohužel dlouhodobě nedaří.

Kromě toho prosazujete i uzákonění povinnosti nosit na lyžích helmu pro děti do patnácti let. Dá se očekávat, že k tomu v dohledné době dojde?

Na parlamentní úrovni se již chystají úpravy norem, které by to měly řešit. Všichni tady jsme zastánci povinných helem u dětí, které nemají právní odpovědnost ani dost rozumu na to, aby zvážily hrozící nebezpečí. Starat o to by se měli rodiče. U dospělých je to na jejich vlastní zodpovědnosti.

Jak se z vašeho pohledu během posledních dvaceti let Krkonoše proměnily?

Lyžování a zimní turistika je u nás velmi populární. Podle statistik je u nás dva a půl milionu lyžujících. Tomu odpovídá snaha provozovatelů a majitelů lyžařských areálů připravit návštěvníkům co největší komfort. Lanovky a vleky, stejně jako veškeré zázemí, se zásadně změnily. Důvodem je hlavně velký odliv českých lyžařů do zahraničí. I majitelé a provozovatelé horských bud museli změnit přístup k českým zákazníkům a zlepšit služby. Důsledkem je i zvýšená návštěvnost v létě, kdy hory mají také své kouzlo. To je dobře.

I horská služba se neustále vyvíjí, jak se v posledních letech změnila?

Nezměnila se, co se týká svého hlavního zaměření, kterým je pomoc návštěvníkům hor. Avšak tím, že se stala složkou integrovaného záchranného systému, se její působnost částečně přesunula i do obtížně přístupných oblastí, například do skal, zejména při pátrání po pohřešovaných lidech, ke kterému nás vyzývá policie. Škála dovedností našich členů se musela rozšířit o evakuaci z lanových drah, kterých každoročně přibývá, a o záchranu parašutistů uvízlých v korunách stromů. Kvalitnější a modernější je samozřejmě i vybavení, které máme na úrovni zahraničních horských služeb.

Adolf Klepš

Náčelník Horské služby v Krkonoších je 47 let.
Je rozvedený, má tři děti. * Rád sportuje v přírodě s rodinou.
Přednost dává jízdě na kole a inline bruslích, lyžování či lezení na ledu.
Oblíbené motto: Kde je vůle, tam je cesta.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video