Litvínov / Kdybych zemřel, Havárie, Dva tisíce světelných let, Moloch, Prominent a mnohé další romány znají čtenáři v celém Česku. Málokdo by čekal, že jejich autor, spisovatel Jiří Švejda, bude podepsaný i pod slavnou českou komedií Slunce, seno, jahody. „Jste první, komu to říkám,“ prozradí Švejda.
V osmdesátých letech se stal šéfdramaturgem skupiny pro debutující režiséry ve Filmovém studiu Barrandov. „Jedním z prvních debutantů byl Zdeněk Troška. Přinesl asi půlhodinový absolventský scénář Slunce, seno, jahody. Několik týdnů jsme ho přetavovali do celovečerního formátu a v závěru jsme scénář dopisovali dva nebo tři dny u mě doma v Litvínově. Náramně jsem se při tom bavil a dodal do scénáře situace a dialogy, z nichž se některé vžily jako filmové hlášky,“ vzpomíná Švejda.
Tehdy umělecká rada Barrandova scénář nepřijala zrovna vlídně. „Kdosi jej označil za „prdlý“. Přesto se film začal točit a osud chtěl, že se stal jedním z nejslavnějších,“ posune si brýle na špičku nosu spisovatel.
Vždycky ho inspirovalo prostředí, ve kterém žil. A hlavně to, co mu v životě vadilo. V pětadvaceti letech napsal román Havárie, ve kterém se vyznal z věcí, které ho rozčilovaly. Havárie obletěla všechna tehdejší knihkupectví a vyšla snad v deseti vydáních. Autor se díky ní stal spisovatelem na volné noze.
I jeho další knížky se prodávaly ve statisícových nákladech. „Musím přiznat, že jsem čelil soudním žalobám za přílišnou adresnost některých mých hrdinů. Ale psaní o nich mi přinášelo uspokojení, protože jsem tím i relaxoval,“ vypráví Jiří Švejda.
Když zemřou bohatýři
Jeho zatím poslední román Kavárna Žal vyšel před šesti lety. Přesně v den, kdy zemřel hokejista Ivan Hlinka, jeho dlouholetý kamarád a soupeř v mariáši. „S Ivanem jsme se shodovali v mnoha názorech. Přátelili jsme se roky, jezdili jsme spolu na dovolené. Starší lidé často říkají, že jak stárnou, umírají, odchází s nimi lepší svět. Nikdy jsem na to nedal, ale s Ivanem cosi v naší zemi skutečně odešlo,“ přiznává. A není to jen jeho domněnka. „V Litvínově se s Hlinkou rozloučilo deset tisíc lidí. V Praze přes šedesát tisíc. Snad tušili, že cosi v jejich životě končí, protože když zemřou bohatýři, skřetové ztratí stud i strach a uchvátí moc. Po Ivanově smrti jsem cítil zvláštní tupou prázdnotu,“ pociťuje ještě dnes smutek Švejda.
Tupá prázdnota u něj trvala pět let. Nepsal, neměl náladu na karty, ani na to, jít si jenom tak posedět do hospody. Někdo mu scházel. „Během těch pěti let jsem jen editoval, upravoval publikace třeba o litvínovském nebo karlovarském hokeji, psal jsem pod pseudonymy populární literaturu a seriálové scénáře. Teprve před rokem jsem zase usedl k psacímu stolu a byl jsem schopný se soustředit a něco pořádného zplodit,“ přiznává spisovatel.
Romány pod lištou
Má rozepsaný tragikomický román ze současnosti a soudobou alegorickou divadelní hru. „Oba texty ovšem pravidelně odkládám, protože mi zničehonic začnou připadat naprosto zbytečné. A když mě konečně tenhle skličující pocit přejde a znovu se pustím do psaní, objeví se nakladatelský projekt, který si vyžaduje všechen můj bojeschopný čas a soustředění, a divadlo i román putují pod lištu počítače. Čím je člověk starší, tím míň času má. O soustředění ani nemluvě. Jedna z metafyzických teorií praví, že čas se nepostřehnutelně zkracuje. Je fakt, že dřív mi například dva měsíce prázdnin připadaly nádherně nekonečné, zatímco v poslední době dva měsíce ani nestihnu otočit v kalendáři,“ povídá o sobě Jiří Švejda.
Grimasy nad řemeslem
V jeho nakladatelství Dialog a Victory vydávají knihy obrazové na křídovém papíru, romány, kuchařky nebo básně. Prostě všechno. „Tenhle měsíc jsme vydali dvě básnické sbírky mezibořského autora Václava Štovíčka. Připravujeme k vydání velkou knihu Most v proměnách času,“ dává nahlédnout do kuchyně nakladatelství. Velmi si cení, že to jsou oni, kdo chystají unikátní publikaci k padesáti letům Flájské přehrady. „Anebo jsme byli první v Čechách, kdo vydal knihu Arnošta Lustiga v hebrejštině,“ říká hrdě autor. Když mluví o práci, jiskří mu oči nadšením. A vůbec nevypadá na to, že vkročil do důchodového věku. Ještě nedávno psal romány na psacím stroji. Snad z nostalgie? „Pro nakladatelství, kde současně děláme plakáty, billboardy, jsme nakoupili nejmodernější techniku. Ale když jsem usedl ke psaní, musel jsem vzít papír a rukou ho navinout na válec psacího stroje,“ naznačuje grif pohybem ruky Švejda.
Napsal třináct románů, jeho Křehké vztahy, Koncert, Požáry a spáleniště Barrandov zfilmoval. Havárii, Hořké dny, Pána na inzerát a Okamžiky ztráty natočila televize. Sbíral jednu literární cenu za druhou. Ve Filmovém studiu Barrandov prošel pozicemi scénáristy, dramaturga i vedoucího dramaturga skupiny.
„V té době byla i scénáristická příprava filmu kolektivní prací, dramaturgové přátelsky upozorňovali i ty nejslavnější autory na klišé či nelogičnosti. Současná filmová tvorba se, bohužel, blíží soudobé literatuře. Když si dnes autor zaplatí vydání knihy, může napsat a vydat cokoliv. Jedinou jeho ztrátou bude ta finanční. Mám dojem, že totéž začíná platit o většině českých filmů i televizních inscenací. Nelogičnosti, faleš, grimasy, autorský narcisismus a bezradnost převládají nad vyprávěním a řemeslným základem,“ dodává Jiří Švejda.
