Josef a Jitka Jandačovi: chodí spolu po minovém poli | E15.cz

Josef a Jitka Jandačovi: chodí spolu po minovém poli

Pavel Loněk

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Josef Jandač, asistent trenéra Růžičky v českém hokejovém nároďáku, si v květnu pověsil na krk zlatou medaili mistra světa. Jako gymnazista hrál tři roky hokej za dorost Kladna.

Nastupoval v týmu, kde si zrovna otvírali dveře do ligy Josef Zajíc, Radek Gardoň, Jirka Veber. Málokdo ví, že jako dorostenec sehrál i pár zápasů za fotbalovou Spartu Praha, kde v té době váleli Horst Siegl, Julius Bielik, Michal Bílek, Jiří Novotný. K hokeji měl ale přece jen blíž. Na co Josef Jandač sáhl, to se mu dařilo. To platí i v případě jeho blonďaté manželky Jitky.
Ti dva na sebe hrají přísnou osobku. Vzájemně se hlídají a nic si nedarují. Střílejí po sobě náboji plnými ironie a určitě by mnoha párům ukázali cestu kudy z nudy. Jejich dialog, to je chůze v minovém poli. Špatně šlápneš – a máš to!

Jak jste se poznali? Pamatujete si to?
Josef: Pamatuju. A ještě hodně dlouho budu…
Jitka: My jsme taková dohozená známost. Chodila jsem k jeho sestře na jazykovku na angličtinu. Jitka bydlela v Praze, v pronajatém bytě. Když Pepovi večer nic nejelo do Berouna, otravoval ji kvůli přespání. A tak se rozhodla, že mu najde nějakou slečnu a ve třídě si vyhlédla mě. Pak se na mě chodil dívat na hodiny angličtiny.
Josef: Co povídáš? Byl jsem se tam podívat asi dvakrát. Abych věděl, do čeho jdu.
Jitka: Já nejdřív žila v domnění, že oni dva snad spolu chodí. To bylo po revoluci a jeho sestra měla kabát a on měl z té samé látky bundu. Tak jsem si říkala: Aha, to je ta dvojice, co se i skoro stejně obléká. A ještě mu říkala broučku… Nepojala jsem žádné podezření, že by se na mě něco mohlo chystat.
Josef: Pro mě to bylo období, kdy jsem byl pořád zraněný a ségra mi nadávala, že se tak plácám a už bych potřeboval nějakou holku.
Jitka: A odnesla jsem to já…

Když jste se potkali, jaký byl váš první dojem?
Josef: Tuctovka!
Jitka: Takový ten opečovávaný brouček. Rozmazlínek rozmazlený.

A jaký byl váš druhý dojem?
Josef: Že je to taková holčička z vesnice, která potřebuje ve velká Praze pomoct.
Jitka: Jasně, já jsem z Liberce, Pepa z Chrustenic a já se ztratím ve velkým světě…
Josef: Jenže já už byl tehdy protřelý. Ona mi přišla taková neviňoučká, naivňoučká, malá holka, která potřebuje vést.
Jitka: Jo, to je pravda. Až do doby, než mě zkazil, jsem byla nevinná, skromná, pokorná.

Imponovalo vám, že je Josef sportovec?
Jitka: Já jsem se v té době nijak intenzivně nezajímala ani o fotbal, ani o hokej. I známější jména než pan Jandač mi neříkala vůbec nic.

Kde jste měli první rande?
Jitka: V Blatničce. Romantika, klasika. Ta vinárna byla hned vedle jazykovky.

A kdo koho ukecal?
Jitka: Řeknu vám svoji variantu. Po druhé nebo snad i třetí hodině, co se na mě chodil koukat, si s sebou přivedl asi dva kamarády, aby mu jako schválili, jestli do toho jít, nebo ne. Pořád se k ničemu neměl. Příklad: vyšla jsem s kamarádkami ze školy, on se za ná- mi rozběhl a povídá: Holky, mám se vás zeptat, jestli byste si s námi nechtěly sednout. Rozumíte? Mám se vás zeptat! To bylo pozvání na první rande.
Josef: Moje verze je, že jsem do toho pořád nechtěl jít. A ségra mi řekla: Ty si nevěříš! Děláš machra, že můžeš mít každou, a teď jsi vyměkl. Tím mě vyprovokovala, šel jsem za těmi holkami a volal: Holky, co kdybychom si sedli… Já bych volal přímo na Jitku, ale nevěděl jsem, jak se jmenuje, tak by přece bylo blbé volat: Hele, holko! A ona zareagovala, že jako jo – a pak mi ještě chvilku vykala.
Jitka: Aspoň vidíš, jak jsi už tehdy vypadal sešle.
Josef: Řekl jsem, ať mi normálně tyká, ne?
Jitka: Já jsem nějaký Pepík z Chrustenic a klidně mi tykej!
Josef: Prosím tě, vždyť jsi byla celá vykulená z toho, že tě vůbec někdo někam vytáhl.
Jitka: Kde já bych byla bez tebe?!

Jitko, víte, kdo je to Jose Mourinho?
Jitka: No jasně. Má doma několik věcí s jeho fotkou, co mu občas někdo z recese přinese k narozeninám. Kamarádi mu nechali udělat i ribano.
Josef: To je spodní prádlo pod hokejové věci. Kamarád mi nechal udělat na jednom rukávu Mourinha, na druhém Jandače, Mourinhovu hlavu mám i na zadku.

Mají ti dva něco společného?
Jitka: Nějaké společné rysy mají. Myslím ty vzhledové i rysy cholerického rázu. Šedý vlk Ravanelli…

Mourinho je jistě sebevědomý, neústupný, arogantní. Je váš manžel taky takový macho?
Jitka: Já myslím, že v některých věcech je macho, i když to nerad slyší. On je hlava rodiny. A já jsem krk…

Jak snášíte, že je manžel často pryč z domu?
Jitka: U repre měl jiný režim. Víc jsme se viděli. Když byl v klubu, tak to bylo občas i skličující. Po dvaceti letech je ale trénování ideální zaměstnání. Chvilku doma, chvilku pryč. Ze začátku mi vadilo, že je pryč. Když je člověk zamilovaný, tak chce s tím druhým trávit čtyřiadvacet hodin denně. Teď už je to ten vyšší stupeň lásky, není to ta prvochemická zamilovanost. Ta vášeň, že nemůžeš jíst, nemůžeš spát.
Josef: Jsem si teda nevšiml, že bys nejedla, nespala…
Jitka: Jo, a to jsem zapomněla říct, Pepa má takovou úchylku. Přede mnou měl jenom samé Jitky.
Josef: Co meleš? Já mám ségru Jitku, ženu Jitku a předtím žádná jiná Jitka nebyla. To byly kamarádky. Tys byla první. Já měl jen hokej a fotbal.

Část sportovního života máte spojenou s Kladnem. Jak na ta klukovská léta vzpomínáte?
Josef: Do Kladna jsem za- čal jezdit v osmé třídě, udělal jsem tam přijímačky na gymnázium, hrál za mladší dorost. Tehdy tam byla silná par- ta – Radek Gardoň, Jirka Vébr, Josef Zajíc, v bráně Čavar Kameš. Naši sportu moc nefandili a doma jsme neměli ani telefon. Když mi ujel poslední autobus, šli jsme s Radkem Gardoňem, který je z Berouna, domů pěšky. Kladno sleduji, není mi jedno, že má potíže.

Ženy mají rády hokej a hokejisty. Co vy?
Jitka: Chodila jsem maximálně na veřejné bruslení.
Josef: Já vám povím, jak to je. Holky mají rády hokejisty s prachama a ne hokej. Holky láká, že hokejisti mají dobré figury, vypracované zadky.
Jitka: To je jedna z věcí, která mě zaujala. Na Pepovi, samozřejmě. Josef: Ne, ona se koukala a i na ostatní.

Na koho třeba z nároďáku?
Jitka: Velmi sympatický je Tomáš Rolinek.

Váš manžel mířil do Kyjeva, učili jste se v té době rusky?
Jitka: Umím trochu víc než Pepa, ale on to doháněl. Tuhle jsem si sedla do auta, že si pustím nějakou písničku, a vyjelo na mě cédéčko Ruština pro samouky…

Kyjevský klub Budivelnik nedostal licenci hrát KHL. Mrzí vás to?
Jitka: Jsem zklamaná. Už jsme zařídili, že děti půjdou do anglické školy, doma jsme nahlásili, že odcházíme, a teď odhlášené přihlašujeme a – přicházíme.
Josef: Je mi to divné. Klub splní podmínky KHL a za měsíc je vyloučen.

Nelekl jste se, že jste najednou bez angažmá?
Josef: Ne, dal bych si rok pauzu, nikde bych nešmejdil. Ozvaly se Pardubice, v týmu mistra bude velký tlak.
Jitka: Když to všechno zvládnu, tak zůstaneme v Berouně. A Pepa z Chrustenic zase půjde do světa.

Autor: Pavel Loněk

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video