Jsem hrdým ekoteroristou, říká Vítězslav Dohnal

Zasadil se o vznik nové kategorie Pro bono na prestižní soutěži Právník roku. Když letos předával cenu pro kolegy, kteří poskytují bezplatné služby neziskovkám, ptal se ho moderátor Miroslav Donutil, kolik je takových právníků v republice. Čtyřiatřicet se mu zdálo málo, Vítězslav Dohnal mu však sebral vítr z plachet. „Vidím tady v sále stovky zájemců,“ odpověděl suverénně a sál propukl v smích.

Přidali se po vyhlašování další nadšenci?

Jen dva nebo tři. Ale počet postupně narůstá. Nabízíme totiž dobrý pocit. Pro mě je to v práci advokáta stále to hlavní.

Přibližte, jak funguje Pro bono.

Shromažďujeme advokáty ochotné věnovat bezplatně část času neziskovkám a prospěšným aktivitám. V praxi je to tak, že nám přijde požadavek a my hledáme právní kancelář, která se mu zdarma věnuje.

Daří se vám případy udat?

Ano. Za loňský rok jsme zprostředkovali šedesátkrát právní pomoc. Doufám, že letos to bude stovka. Ale až se zvýší zájem, budeme potřebovat i další advokáty ochotné pomáhat.

S Pro bono aktivitami souvisí i váš projekt Škola lidských práv. Pořádáte workshopy pro studenty na téma, jak právo používat i tímto směrem. Snažíte se tak odchytnout právníky ještě v době, kdy mají ideály?

Tu část, která nějaké ideály ještě má. Ale hlavně jim chceme ukázat jinou možnost využití práva. Já jsem taky nešel na vysokou s tím, že budu ekologický, lidskoprávní advokát, ale kvůli tomu, že tam není matematika. Ovlivnila mě ale brigáda v hnutí DUHA. Získal jsem vztah a respekt k práci lidí v neziskovém sektoru.

Z téhle zkušenosti vzešel Ekologický právní servis?

Ano. Se spolužáky jsme ještě jako studenti poskytovali zdarma právní poradenství v oblasti životního prostředí. Zastavili jsme například plánovanou těžbu štěrkopísku v Nedakonicích u Uherského Hradiště. Se servisem jsme dělali i Občanské právní hlídky.

To zní trochu děsivě. O co šlo?

Monitorovali jsme, jak se chová policie při zasedání Mezinárodního měnového fondu v Praze. Tenkrát došlo k násilným demonstracím a policie pak nezvládla situaci. Lidé nám hlásili desítky brutalit, zlomená žebra, vyražené zuby, držení zatčených na dvorku celou noc, mlácení při nastupování do antonů. Po této zkušenosti vznikla Liga lidských práv, která dodnes řeší přehmaty policie, domácí násilí, práva dětí či pacientů.

Stál jste u zrodu organizací, které bojují často proti velkým „zvířatům“. Z toho vznikl jistě slušný počet nepřátel. Ty jste si nadělal i při zastupování obcí, které se postavily proti pražskému okruhu.

Zastupoval jsem lidi z městských částí Praha Suchdol a Běchovice. Tam se nám v únoru podařilo vyškrtnout část okruhu z územního plánu.

O Pražský okruh se zasazoval především bývalý primátor Prahy Pavel Bém. Ten vás označil za ekoteroristu. Jak to vzniklo?

V Česku je nešvar, že když proti něčemu bojujete peticí, žalobou, svými zákonnými prostředky, označuje se to jako ekoterorismus. Vadí mi to hlavně ve vztahu k lidem, které zastupuju. Ti se jen brání a pak si na ně papaláši otevírají v novinách ústa. Osobně jsem hrdý, že jim můžu pomáhat.

Je běchovický boj už vyhraný?

Když se mě na to místní ptají, říkám, že dlouhodobá šance, že tam okruh nebude, je menší než ta, že tam bude. Ale když na boj rezignují, vznikne tam určitě. Ale zatím je Nejvyšší správní soud ochotný klepat politiky přes prsty a to mě hodně těší.

V čem by bylo třeba klepnout v Táboře přes prsty?

Jordán. V jeho odbahňování nevidím účel, jsou to nejistě vynaložené peníze. Obávám se, že vyhodíme desítky městských milionů. A za naprosto nepřijatelné považuju vyřazení levnější firmy z výběrového řízení. Ale zase mě potěšilo poslední zastupitelstvo. Jsem rád, že místní politici nepřiklepli peníze na hokej, a naopak podpořili sociální organizace. Kdyby to bylo naopak, myslel bych si, že se zbláznili. Že by ignorovali, že je hokejoví manažeři tahali za nos.

Máte za sebou i plno cestovatelských zážitků. Měsíční cesty na Bajkal, do Gruzie, Indie, Pakistánu, Íránu a Turecka. Co vás tam táhne?

Baví mě jihovýchodní destinace, kam turisté nejezdí, svoboda bez cestovky. Ale výběr země často vznikne náhodou. Já nebo kamarád Pavel Doucha, se kterým cestuju, vidíme nějakou fotku, dokumentární film. V hospodě o tom chvilku mluvíme, pak plánujeme a najednou jedem. Naposledy mě fascinovala íránská pohostinnost. S tou, stejně jako s velkou tolerancí, jsme se ale setkali v podstatě na všech místech.

Nějaké krušné chvilky jste ale jistě zažili?

Pro mě osobně bylo těžké zvyknout si na to, jak Indové porušují moji bezpečnou zónu. Komunikují s vámi pár centimetrů od obličeje. Ale v Indii bylo hlavně hrozné vidět bídu ve městech a vědět, že s tím nemůžete nic dělat. V podhůří Kavkazu nás zas uviděli nějací lidé a začali střílet do vzduchu. Byli to hošíci z jihoosetinské milice, kalašnikovy přes ramena. Nakonec se chovali slušně a ani nás neokradli.

Vítězslav Dohnal (38 let)

- pochází ze severní Moravy
- vystudoval práva v Brně
- působí jako advokát v Táboře
- spoluzaložil Ekologický právní servis
- založil a vede Pro Bono alianci, více na www.probonocentrum.cz - vyučuje profesní etiku na právnické fakultě v Olomouci