Jsem ošoupaný. Jako můj klobouk
V domě, kde bydlím, už druhý měsíc hraje piano. O dvě patra níž se přistěhoval skladatel Jakub Kudláč s rodinou. Blíží se devátá, za chvíli s ním dělám rozhovor. V odrazu protějšího okna ho už vidím pochodovat po balkoně. Všimne si mě a huláká: „Polož první otázku!“
Proč jsi tak závislý na kloubouku? Image skladatele?
Nikoli nutně. Znám spoustu skladatelů, co nemá kloubouk. Vůbec spousta lidí nemá klobouk. A spousta ho zase má.
Ne každý ale vypadá, že mu na hlavě už narostl. Kdy jsi ho začal nosit?
Ve školce. A od té doby jsem ho nesundal. Ale ne ten samý. Ještě mi rostla hlava. Tenhle mám tak pět let. Patina je zjevná. Vypadá plesnivě. Ale není. A olezle a ošoupaně. Jako já.
Cítíš se opotřebovaně?
Ne. Ale vypadám trochu jako můj klobouk. Nechceš se ptát na něco jiného? Ještě očekávám otázku, proč jsem se přestěhoval do Tábora.
Proč ses přestěhoval?
Je to město k životu. A ten Jordán, to koupání. Teď jsem ale zjistil, že si místo Jordánu budu muset oblíbit bagry. Ale třeba se to dětem bude líbit.
V redakci jsem řekla, že budu dělat rozhovor se skladatelem, tak k tomu asi přejdeme. Co máš za sebou?
Spoustu scénické hudby pro divadla, animované filmy, znělky. Od malých undergroundových projektů až po mainstream, řekněme od NODu po Divadlo Na Vinohradech.
Něco vypíchni.
Jedna z pro mě nejvýraznějších her byla Ibsenova hra Brand-Oheň v režii Štěpána Pácla. Drama o volbě, víře a nevíře, morální integritě, neochotě dělat ústupky. Taková existenciální tragédie.
Dostal jsi někdy scénář, který bys opravdu nedělal?
Mám štěstí, nikdy mi nenabídli nic strašlivého. Fakt je ale, že jsem nikdy nedělal pro divadlo TaFantastika, které má do dramaturgického plánu vepsanou komerci. Ale to je obecně problém českého muzikálu. Vzniká primárně jako produkt k prodeji, není vedený vnitřní potřebou cokoli sdělit. Jak říkal Aristoteles, ty nejhlubší věci mají účel samy v sobě. Když něco vaříš, nemá to účel samo v sobě, ale v tom, aby ses najedla. Ani jezení nemá účel v sobě, protože jíš, abys nechcípla. A sám život nemá účel v sobě. Nežiješ, abys žila, ale abys byla blažená. A blaženost! Ta má účel sama v sobě. Stejně tak hra na kytaru a umění vůbec.
To říká Aristoteles, respektive si já na jeho základě vymejšlím. Jenže ty muzikály a celá disco kultura má v první řadě účel vydělávat. Tak co je to pak za umění.
Tobě se podařilo vyhnout disco kultuře? Co tě formovalo? Jak jsi došel ke skládání?
V deseti jsem se pokoušel hrát, po roce mě vyšoupli pro nedostatek talentu, můj učitel piana konstatoval, že nevykazuji žádné pokroky. Já ani nepochopil, co je stupnice.
A je z tebe skladatel.
Ve třinácti jsem totiž začal zuřivě hrát, naučil jsem se noty z knížky a už i psal. Tuhle jsem jednu skladbu našel. Byla tupá. Dnes je naštěstí ztracená, stejně jako všechny z té doby.
Co hudební vlivy?
Rodiče poslouchali bigbeat a já jsem se z revolty vrhl na klasiku. Kam jinam se vymezit, když celý život slyšíš Toma Waitse roubovaného Frankem Zappou. Pak po gymplu, kdy jsem si nutně potřeboval zařídit život tak, aby mě bavil, jsem šel na konzervatoř. Tam jsem zjistil, že mě sice učí věci, co mě zajímají, ale jinak jsem se po drilu z gymnázia začal malinko nudit a šel studovat filozofii. Dlouho jsem byl přesvědčený, že ze mě bude filozof.
Proč se tak nestalo?
V tomhle případě zřejmě doopravdy nedostatek talentu. Navíc, když jsem si trochu odpočal od konzervatoře, došlo mi, že mě baví dělat hudbu víc než cokoli jiného.
Už víme, co tě nebaví. Jaká hudba tě naopak inspiruje?
V hudbě mám přelétavé lásky. Nejsou to přímo vzory, nenapadlo by mě kopírovat Mozarta, Schnittkeho a tak. Baví mě ale analyzovat tu krásu a způsob, kterým myslí. Ale teď, teď mám záchvat Chopina.
Když přijde člověk z Prahy do menšího města, má tendenci se v něm realizovat. Je to tak i u tebe?
S místními přáteli začínáme zkoušet hru Ostrov pokladů podle románu Roberta Louise Stevensona. A pak mám jisté puzení k hudební produkci. Jenže jsem zjistil zoufalou a tristní skutečnost, že tu v žádné hospodě není klavír.
Takže vyzýváš hospodské, aby pořídili piano? Piano dodáme. A jako vhodné místo mě napadá restaurace u Zeleného stromu, tam by na to byl prostor, má to tam skvělou atmosféru a mohlo by mít ještě lepší. Zatím jsme ale s naší Takapelou odsouzení k domácímu hraní a výsledkem je, že občas přijde policie a říká mi, že mám přestat.
To by se ti v Praze nestalo?
Vím já? Život je jako padací most.
Jak prožíváš odtržení od hlavního města?
Ještě jsem se nestačil odtrhnout. Každý týden tam jezdím a nadále budu. Ale tady si užívám ten maloměstský provoz, dcerám to vyhovuje a ten Jordán je luxusní, tedy ještě chvíli, fotbal na plovárně.
Takže své dny plníš hudbou, filmem, vyučováním, fotbalem.
A zevlováním. Ráno vstanu, uvařím si kafe, pomalu zvažuji a zavrhuji cesty a pak se nějakou vydám. To je můj tvůrčí proces. Zevlování.
Toť tvůj světonázor?
Ne. Žádný světonázor nemám. A kdybych měl, tak ti ho stejně neřeknu.
Proč?
Nechce se mi. Nemám čas.
