Život třiatřicetiletého Pavla Sekyrky z Písku ovlivnil osud jeho rodiny. V třiapadesátém roce zavřeli na čtrnáct let otce za to, že nosil jídlo do lesíka na Mehelník dvěma stíhaným spolužákům, kteří chtěli na Západ. A tak považuje za své životní poslání pomáhat svým bližním v oblasti lidských práv.
Vystudoval pedagogickou a teologickou fakultu, obor němčina, náboženství, etika a volnočasová pedagogika, k tomu přidal základy společenských věd. „Teologickou fakultu jsem dělal, protože mě zajímala etika a náboženství. Od malička jsem vyrůstal v katolické víře a přitahovalo mě okolí intelektuálů,“ vysvětluje.
Se studenty pátral po zmizelých Židech
Volný čas rozděluje mezi rodinu, studenty na strakonickém gymnáziu, vedení České křesťanské akademie v Písku, členství v Amnesty International, další studia a občasné průvodcovství pro cestovní kanceláře. Před dvěma lety se pustil se svými studenty do projektu Zmizelí sousedé na Strakonicku. Pátrali po osudech židovských rodin, které vyvraždili nacisté a minulá doba na ně nepamatovala.
Podařilo se jim vydat knihu Zmizelí a nalezení s předmluvou Arnošta Lustiga, představit výsledky svého pátrání ve Velké Británii a na strakonickém Podskalí vztyčit památník ve tvaru židovského svícnu. „To všechno souvisí s mou orientací zastávat se těch, kteří se sami sebe zastat neumí, nebo mluvit za ty, kteří už mluvit nemohou,“ říká.
Do písecké křesťanské akademie zve celebrity vědeckého nebo veřejného světa, které v dnešní době znovu poukazují, proč má být člověk pevný jako sloup. „Lidi, kteří toho byli schopní už v minulosti. Martu Kubišovou, Arnošta Lustiga, Tomáše Halíka nebo Jara Křivohlavého. Baví mě sedět blízko mistrů a poslouchat.Tím se člověk učí,“ říká.
Osobnosti se mu daří přetahovat také na domovské gymnázium. Doufá, že studenty takové setkání pomůže v životě nasměrovat. Jak praví jedno moudro: Do čtyřiceti má člověk sedět se starými, od čtyřiceti se má držet mladých.
Dětství měl Pavel Sekyrka radostné a vstřebal v něm mnoho důležitých principů díky prostředí v rodině. Jeden z nejsilnějších, který mu předal otec, je víra v Boha. Žít a odpouštět. „Další je nebýt slepý k lidem, kteří prošli stejným osudem jako naše rodina, nebo k lidem v jiných zemích. Mám na mysli Barmu nebo Čínu, kde sedí za své přesvědčení komunistický disident, držitel Nobelovy ceny profesor Liou Siao-po. Před tím člověk nesmí mlčet, ale poukazovat na to,“ říká.
Neví, jestli by byl schopný být disidentem. „Jsem spíš takovým salonním obhájcem lidských práv ve svobodné zemi. Nevím, kolik mám v sobě statečnosti. Nedovedu si představit, že by měli moji nejbližší trpět. Nacistické a komunistické ideologie dobře vědí, kde je slabina člověka,“ dodává.
Sílu rodinného pouta poznal před třemi nedělemi, kdy se mu narodila dcera Alžběta. „Žena i dcera jsou zdravé a krásné, potřebují mě a já jsem každý den účastníkem zázraku. V dalším životě bych chtěl být inteligentním pěšákem na šachovnici. Nehodlám měnit svět, ale být co nejlepším otcem,“ zdůrazňuje.
Plánuje práci pro humanitární organizaci
Jaké má plány do budoucnosti? „Chtěl bych postoupit ve vědecké kariéře a být potřebný v sociální oblasti nebo pracovat pro humanitární organizaci. Tajných cílů mám hodně, ale to ukáže až čas,“ nechce nic prozradit.
Ve volnu prohání kolem Písku kolo, plave, miluje zahradničení a práci v lese.
