Ředitel Zdravotnické záchranné služby Pardubického kraje Pavel Svoboda zvedá telefon a odpovídá na pár otázek redaktora Sedmičky. Hned zkraje upozorňuje, že má právě službu na základně v Přelouči. Po několika minutách se ozve naléhavé bzučení. „Tak já jedu zachraňovat,“ loučí se Svoboda a slibuje, že příště rozhovor dokončí.
Jak vnímají lékaři a záchranáři tragédie, kterých jsou často svědky?
Naši lidé jsou vystavení velké zátěži. Každý to však vnímá a zvládá jinak. Kdo prošel intenzivní medicínou, což je třeba můj případ, asi se jen tak z něčeho nerozbrečí. Někdy nám i okolí pacientů vyčítá, že s nimi jejich bolest neprožíváme. Empatie je samozřejmě nutná, ale od nás je potřeba především profesionální zásah. To zdaleka neznamená, že to lékaři nevnímají. Máme tady psychologickou podporu, pracovnice, které nám pomohou, pokud se setkáme s takovými výjezdy, jako byly před nedávnem na Svitavsku či Poličsku, kde se odehrály rodinné tragédie.
Může se lékař nad podobné věci povznést a zbavit se jich třeba věkem? Odnášíte si podobné zážitky takzvaně domů?
Každý si to odnáší domů. Takové řeči, kdy někdo tvrdí, že po skončení pracovní doby přepne a všeho se zbaví, jsou podle mne gestem. Jsou vnímavější lékaři, kteří potom přemýšlejí, zda nemohli udělat něco jinak, a mohou z toho vyplynout dlouhodobé potíže, kterých se sami nedokážou zbavit. Jsou události, které otřesou každým. Jde o to, jak se vrátit zpět k práci.
Jaký zásah se vám vryl do paměti?
Výbuch, ke kterému došlo na jaře v Semtíně. Vyjížděli jsme k zásahu s tím, že tam mohou být desítky těžce zraněných. Víme, co dokáže udělat v širokém okolí tlaková vlna, i to, že by se výbuch mohl opakovat. Takže šlo i o životy mých lidí. Dopadlo to tragicky, ale nejhorší scénáře se nenaplnily.
Jak to u vás vypadalo, když se Starými Čívicemi prohnalo tornádo, které kromě jiného odneslo i výrobní halu v průmyslové zóně plnou lidí?
Naši péči nakonec naštěstí nikdo nepotřeboval, ale také tam mohly být desítky zraněných. V těchto případech je lepší, když je na místě maximální počet našich posádek, i kdyby nakonec nebyly potřeba. Je lepší přijet desetkrát zbytečně než jednou výzvu podcenit.
Jak se vám osvědčil takzvaný systém rendez-vouz, kdy část posádek tvoří místo lékaře zdravotničtí záchranáři a doktoři dojíždějí jen k závažnějším případům?
Každý den jezdíme ke sto až sto dvaceti případům a polovina pacientů zůstane po ošetření doma. U mnoha z nich není přítomnost lékaře nutná a plně postačí ošetření záchranářem. Skutečně vážných případů je zhruba dvacet až pětadvacet procent. Na druhou stranu není třeba posílat velkou sanitku například k prohlídce zemřelého, kterou může dělat pouze lékař. Může tam dojet autem a sanitka je volná pro další případy. Pamatuji doby, kdy byly posádky čtyřčlenné, a na místo tak jezdil řidič, lékař, zdravotní sestra a zřízenec. Systém dvoučlenných posádek se odborně i pracovně osvědčil a je pro nás ideální. Ve spolupráci s operačním střediskem můžeme výjezdy modelovat podle konkrétní potřeby.
Novinkou, kterou systém přinesl, jsou osobní auta pro lékaře. Pomohla zrychlit příjezd k pacientům? A jaké jsou vlastně dojezdové časy pardubické záchranky?
Ročně máme osmatřicet tisíc výjezdů a dosud byla průměrná doba dojezdu k pacientovi deset minut. Díky novým osobním vozům se podařilo snížit dojezdový čas na aktuálních devět minut. To je minuta, která může rozhodovat. Nemusíme čekat, až se nám vrátí sanita, naopak ji můžeme poslat přímo z místa výjezdů, kam je třeba. Navíc polovina výjezdů osobních aut je samostatná, to znamená, že na místě není sanitka vůbec potřeba.
V poslední době se o dojezdových časech hodně diskutuje…
Pokud budeme mít krátké dojezdové časy nařízené vyhláškou nebo zákonem, bude třeba zřídit výjezdová stanoviště i tam, kam se jezdí pětkrát za měsíc. To si nedovedu představit.
Jak stíháte šéfovat záchrance a zároveň sloužit a jezdit k pacientům?
Je to problém, který se řeší za cenu přesčasových hodin. Lékařů ubývá, stejně jako lidí, kteří jsou ochotní dělat náročnou a rizikovou práci. Znám téměř každého lékaře v kraji, přesto se mi na záchrannou službu podařilo přilákat pouze pár jednotlivců.
Čím to je způsobené?
Doba, kdy se lékaři vyškolili v nemocnici a poté odcházeli na záchranku, je dávno pryč. Musíme lidi hledat a cíleně oslovovat. Lékaři nejsou a nebudou a my, kteří jsme zbyli, se snažíme přenést zodpovědnost na ty, kteří v posádkách časem převládnou. A to jsou vycvičení zdravotničtí záchranáři.
Kolik stojí provoz krajské záchranky?
Roční rozpočet je zhruba čtvrt miliardy korun, tedy deset milionů korun na jednu posádku. Od zdravotních pojišťoven dostáváme zhruba osmdesát až sto milionů korun, zbytek musí zaplatit náš zřizovatel, tedy Pardubický kraj.
Je pardubická záchranka oproti jiným krajům něčím výjimečná?
Pokud vím, tak jsme jediní v republice, kdo má záložní operační středisko. Zřídili jsme je v Chrudimi a v případě, že by byl na pardubickém středisku požár, technická havárie, ohlášená bomba či například radiační poplach, jsme schopni vzít naše operátorky i s telefony a počítači a během deseti minut je dovézt na připravené záložní pracoviště. Zkoušky ukázaly, že je dočasně plně schopné naše středisko zastoupit. Podařilo se i několik dalších věcí, na které v jiných krajích teprve čekají. Máme například polovinu vozového parku novou, stabilizovali jsme personální situaci.
Nemá záchranka v Pardubicích nejmladšího ředitele v zemi? Je vám teprve čtyřicet let…
Je to možné. Vím však, že je i několik dalších kolegů, kteří jsou mladí. Myslím si, že na tom až tak nezáleží. Ať je ředitel mladší, či starší, rozhodující je, zda a jak řeší problémy.
Dlouho jste pracoval jako anesteziolog v pardubické nemocnici. Jak moc je důležité, aby byl šéf záchranné služby lékařem?
Jsou záchranné služby, které řídí ekonomové či inženýři. Umím si představit, že to může být kdokoliv, ale potom musí mít podchycenou medicínskou stránku přes podřízené. Já jsem lékař, ale pod sebou mám výborný tým ekonomů, personalistů a dalších odborníků. I díky nim pardubická záchranka dobře funguje.
Jaký je z pohledu záchranky Pardubický kraj?
Každá záchranná služba má trochu jiné priority. Jiné je to v Praze, jiné v horských oblastech. Pardubický kraj je ideálně uzpůsobený. Bývalá okresní města a jejich aglomerace jsou symetricky rozmístěné, což nám přináší výhodu oproti jiným krajům. Naše posádky jsou rovnoměrně rozmístěné na patnácti místech a jsou zastupitelné. Celkem máme pětadvacet posádek. Od mého nástupu vznikly tři nové a další chci zřídit ve Svitavách.
Jaká jsou v kraji riziková místa?
Rizika jsou po celém kraji. Máme tady dopravní uzly, exponovanou železniční trať s řadou mostů či tunelů, odlehlejší místa a rekreační oblasti, kam je obtížné se dostat, nebo hlavní tahy silnic. Například na silnici R35 jsme denně svědky několika těžkých autonehod. Zatím se nestalo, že bychom si s něčím neporadili, ale musíme být připravení.
A co samotné Pardubice a jejich průmysl?
Máme zmapovaná riziková místa a krizové plány. Patří k nim samozřejmě Explosia, Paramo či letiště. Prevencí je již zmíněné navýšení počtu posádek.
Proč je třeba zvyšovat jejich počet?
Všem záchranným službám v České republice narůstají počty výjezdů. Během posledních pěti šesti let vzrostly téměř dvojnásobně a každý rok přibývají o zhruba deset procent. Proto je třeba počet posádek zvyšovat. I když to přináší finanční a personální potíže.
PAVEL SVOBODA
* Narodil se v Chrudimi 14. dubna 1970.
* Od jara loňského roku je ředitelem Zdravotnické záchranné služby Pardubického kraje.
* Předtím pracoval sedmnáct let jako anesteziolog v pardubické nemocnici.
* Přednáší na Univerzitě Pardubice.
* Rád lyžuje, jezdí na kole, hraje tenis a cestuje.
* Je ženatý, má dvě děti.
* Oblíbené motto: „Problémy jsou od toho, aby se řešily, nikoli aby se před nimi ustupovalo.“
