Na svůj mladý věk se může pochlubit bohatou sportovní minulostí. Zkoušela atletiku a před odchodem z rodného města hájila barvy tří volejbalových klubů. Sbírala medaile v mládežnických kategoriích. Od šestnácti hraje extraligu žen, získala stříbro i bronz. Prošla všemi reprezentačními výběry, letos v červenci pomáhala s postupem na světový šampionát do Japonska.
Z nedávné kvalifikace na mistrovství světa máte čerstvé dojmy. Podělíte se o ně?
Byla to největší akce mojí kariéry, parádně jsem si to užila. Sice jsem nehrála na liberu a fungovala jenom jako střídající hráčka, ale dostala jsem se do hry v každém setu a mohla se alespoň trochu ukázat.
Můžete upřesnit vaši roli?
Byla jsem čtvrtou smečařkou, která je na hřišti jenom od příjmu a od pole, vůbec se nedostane na síť.
Podobně na tom byla vaše někdejší budějovická souputnice Vlásková, že?
Je to tak. S Veronikou jsme velké kamarádky, hrály jsme spolu i za pražskou Slavii. Během reprezentační kvalifikace v Itálii jsme hodně času proseděly na střídačce a stihly si dosyta popovídat.
České družstvo postoupilo společně s domácími Italkami. Těšíte se do Japonska?
Šampionát proběhne až příští rok v listopadu a je otázka, jestli se tam dostanu. Kvalifikaci totiž nehrály některé starší hráčky, s jejichž návratem se počítá. Post libera zatím patří Markétě Tomanové, která bude v kádru možná ještě dva nebo tři roky. Potom ji snad vystřídám, do té doby musím vzít zavděk pozicí náhradnice.
Chtěla jste hrát volejbal odmalička?
Byla jsem na vážkách, lákal mě skok vysoký. Rozhodnutí dát přednost volejbalu ale nakonec bylo správné, je to výborný sport. Neměnila bych za nic na světě.
Vzpomínáte na první krůčky pod vysokou sítí?
Začínala jsem pod vedením mojí tety Aleny Lundákové a jejího manžela Josefa, spoluhráčkou dlouho byla i sestřenice Kateřina. Na Meteoru jsme se učily házet a chytat míč, potom na Vltavě jsem si osvojila smečování a další věci a taky zkusila první turnaje. Ve Slavii PF už jsme hrály na nejvyšší úrovni, pod trenérem Lundákem jsme se hodně snažily a bojovaly, i když to bylo ještě takové dětské pojetí. Měly jsme skvělou partu, dodnes o sobě víme. V dospělé extralize ale zůstávám jenom já. Dosud hrála i Veronika Vlásková, která teď odchází do Francie.
Do Prahy jste zamířila v necelých šestnácti.
Na základě výkonů v mládežnické reprezentaci si mě tam vytáhl trenér Pommer mladší. Poté mě vedl Zach starší, oba mají svým způsobem vazby na České Budějovice. Chvíli jsem ve Slavii pomáhala juniorkám, ale prakticky od počátku jsem hrála za ženy. Dokončila jsem gymnázium a začala studovat vysokou školu.
Co vás přivedlo do Brna?
Ve Slavii mi skončila smlouva. Zkoušela jsem Prostějov, ale tam už měli plno. Pak se mi ozval ambiciózní kouč Ondřej Marek, který mě znal z nároďáku. Šel do královopolské a vzal mě s sebou místo odcházející Tomanové.
Není to pro vás daleko?
Určitě je, navíc mám lásku v Praze, takže domů se dostanu jednou za půl roku. Rodiče zaměstnává mladší sestra a bráška, ale byli za mnou v Itálii při reprezentační kvalifikaci. Teď jsem k nim přijela na třítýdenní dovolenou.
V jihomoravské metropoli jste spokojená?
Velmi se mi tam líbí, v porovnání s Prahou se všude dostanu za pár minut autobusem nebo šalinou. Volejbalová hala je nejhezčí v republice, jen by mohlo chodit víc lidí. V průběhu sezony fandila sotva stovka diváků, ostatní lenoši dali přednost televizním přenosům. Finálová kulisa byla lepší, prodalo se kolem pěti set vstupenek na zápas.
Dá se uživit ženským volejbalem?
Pro mě jako studentku je to stoprocentní. Když jsem začínala v lize, tak mě odbývali s tím, že jsem mladá. Teď už mám jméno a vůbec si nestěžuju. Starší hráčky dostanou třeba i čtyřicet tisíc.
Jak trávíte léto?
Hodně zabírají reprezentační akce. Na dovolenou jsem dostala individuální tréninkový plán, který musím splnit. Čeká mě i posilovna, kterou volejbalistky donedávna neznaly. Díky důkladné přípravě ale třeba vyhrajeme ligu, na zlato pořád čekám.
