Maluje jako van Gogh, žije v bídě jako Božena Němcová a má smůlu v lásce jako Edith Piaf. Tak o sobě mluví šestašedesátiletá Julie Strohbachová, příběhem i osudem zvláštní člověk, patřící neodmyslitelně k Liberci.
Kdo ve městě už nějakou dobu žije, Julii určitě zná. Minimálně od vidění. Těžko ale říct, jestli ji někdo zná opravdu dobře. I když si s ní člověk chvíli povídá, musí se pak ptát, co je ta Julie vlastně zač.
„Já jsem mír,“ říká o sobě. To znamená, že se narodila na konci války. Bylo jí jen několik týdnů, když se s ní maminka musela v Hradci Králové schovávat v krytu kvůli bombardování. Do Liberce se dostala, když tu její otec po válce koupil hospodu. „Už od mala jsem jim tam upíjela,“ přiznává.
To, co si prožila, by vydalo na několik životů. Jako mladá studovala konzervatoř, operní oddělení u Oldřicha Nového. Jejím spolužákem byl Milan Drobný, s Karlem Gottem chodila na němčinu a ruštinu. Na konzervatoři ale vydržela jen rok a půl. „Harmonie, kontrapunkt, intonace. Noty. Ta hudební teorie mě nebavila,“ říká.
Po odchodu z konzervatoře na chvíli přeci jen zakotvila u divadla. V libereckém Šaldově divadle dělala dva roky nápovědu. „Ivě Janžurové jsem napovídala Idiotku,“ vzpomíná. I z divadla ale nakonec odešla.
„Pak jsem se totiž zaláskovala. Hezký chlap, se kterým mám tři děti. Všechno jsem pustila k vodě a šla za ním jako slepec. Ale ničeho nelituji,“ vysvětluje. „Všechny moje vztahy byly dlouhodobé, ale stejně si myslím, že na chlapy jsem měla smůlu jako Edith Piaf.“
V devadesátých letech žila s druhem, kterému všichni říkali „Eichmann“. Měl kriminální minulost, byl potetovaný a Julie ho po sedmi letech společného života nakonec vyhnala. On se usadil na dvoře jejího domu a na konci první zimy tam zmrznul.
Jedna věc je ale úplně jasná. Julie má dar od boha, umí překrásně malovat. Věnuje se tomu už přes pětadvacet let. Její obrazy se prodaly i do zahraničí, v Česku vlastní několik lidí třeba i desítky jejích děl.
Důležitým bodem, který se prolíná životem Julie Stroh-bachové, je „chlast“, tak o tom i sama mluví.
„Už třikrát jsem byla na dlouhodobém léčení,“ přiznává. Vypráví o tom úplně otevřeně. Při malování ani předtím ale zásadně nepije. „Nikdy!“ říká zarputile.
„U mě doma nenajdete alkohol. Mám to jako společenskou záležitost. Chci si u toho povídat, diskutovat, bavit se. Když se chci napít, tak vždycky někam zajdu. Říkám tomu, že jdu za lidma,“ vysvětluje.
Poslední kamelot Luďa: příběh stejných dní
Chodí po ulicích a prodává noviny, jindy sedí v hospodě a povídá si sám pro sebe nebo ostatní „obohacuje“ některou ze svých hlášek. Kdo ho nezná, nemůže být dobrý Liberečan.
Luďka Krále, prvního i posledního libereckého kamelota, znají opravdu všichni. Vypadá trochu jako španělský herec Javier Bardem, ale pro Liberečany je to prostě „Luďa“.
„Nikdo totiž neví, co já si myslím,“ vysvětluje si Luďa, proč je v Liberci tak populární. Jako kamelot chodí s novinami po ulicích města už téměř dvacet let. V týmu deseti lidí tehdy prodávali po Liberci Večerní Prahu. Všichni ho mají za podivína, který žije sám pro sebe, ale Luděk Král je ženatý a má tři dospělé děti. Nejstarší dceři a synovi je šestadvacet let, mladšímu ze synů bylo devatenáct.
Dost dnů v Luďově životě vypadá stejně. Ráno vstane, oblékne se, oběhne své redakce a jde mezi lidi.
„Denně nachodím tak čtyřicet kilometrů. Můžu si dělat, co chci,“ popisuje. Do trasy libereckého kamelota patří i restaurace a hospody. Jejich výčet je docela dlouhý. Luďa se sem vrací i večer. „Zajdu tam a odpočinu si,“ povídá.
Říká, že je to všechno pořád tak stejné, že žije s domněnkou, že by potřeboval něco změnit. „No jo, ale pořád se nic neděje,“ haleká a po svém se tomu hodně směje.
Často z Luďka Krále vypadne myšlenka, která nutí k přemítání. Kdyby se ale měl zařadit do některého filozofického proudu, musela by se pro něj asi vymyslet samostatná „škatulka“. Luďa navíc velmi často vidí věci černě. „Snažím se vždycky myslet na ty horší věci a pak to, co mám před sebou, mě tolik neděsí,“ vysvětluje.
Pak se ale zamyslí a najednou ze sebe vychrlí něco velmi pozitivního. „Mně se ohromně líbí, jak vzkvétá Liberec.“ Pravda, taky k tomu má ale drobné připomínky.
Výhrady má i k policistům. „Pořád běhám od nevidím do nevidím a pak nevím, jestli mi pomáhaj, nebo chrání,“ vyhrkne najednou. Prostě Luďa.
Nejsou sami, Liberec má i další postavičky
Liberec má i další „postavičky“, které zná každý. Patří mezi ně třeba ruský saxofonista Vadim. Každý večer hraje v některé z restaurací ve městě.
S malými přestávkami žije Vadim v Liberci už patnáct let. O sobě a o tom, jak se sem dostal, se ale bavit nechce.
Další postavou z libereckého panoptika je také „malý plešatý muž“, o kterém nikdo neví, jak se jmenuje, ale každý ho všude potkává.
„Chodí snad na všechny akce. Výstavy, koncerty, soutěže i trhy, nikdy u ničeho nechybí,“ popisuje Liberečan Pavel Švehlík.
Kdyby ještě žil Neruda a chtěl by napsat Povídky liberecké, námětů by tu měl bezpočet.
