Během karlovarského filmového svátku je téměř všude. Moderuje zahajovací a zakončovací večer, připravuje populární pořad Na plovárně, uvádí filmy, a ještě točí Festivalové vteřiny. I přes nabitý program si herec, muzikant a moderátor Marek Eben našel čas na exkluzivní rozhovor pro Sedmičku. Byl milý a usměvavý, stejně jako před kamerou. O festivalu by za léta, která na něm působí, mohl vyprávět hodiny. „S nabídkou mě oslovil Jirka Bartoška a tehdy ještě Rudolf Biermann, kteří v té době stáli v čele festivalu. Prakticky jsem nevěděl, do čeho jdu. Vypadalo to dobrodružně, tak jsem řekl, že ano. A už to trvá patnáct let,“ vzpomíná na své rozhodnutí moderovat karlovarskou přehlídku Eben.
Rozhodl jste se tak ve chvíli, kdy festival převzal Jiří Bartoška?
O dva roky později. Myslím, že rok přede mnou to ještě dělal Ondřej Havelka a ještě předtím vůbec nevím, kdo. A pak jsem přišel já.
Festival je pro vás, jak jste řekl, velké dobrodružství. Co je nejdobrodružnějšího na oficiálních ceremoniích?
Oficiální ceremonie jsou jenom malá část všeho. Ale to, co je dráždivé a dobružné, je samozřejmě setkávání s lidmi. Před očima vám projde opravdu velká spousta nesmírně talentovaných lidí, které nikdo nezná. I takové případy tu jsou. A pak máte lidi, kteří jsou ještě před mediální explozí. Takže tu máte megastars, ale nevíte to. A oni to také nevědí. Jako například, když přijela taková křehká britská herečka, strašně ochotná, nesmírně skromná. A to byla Keira Knightley. Nebo pak přijelo takové sedmnáctileté cosi z Ameriky, a to se jmenovalo Scarlett Johansson. Dneska jsou megahvězdy. Leonardo DiCaprio, když sem přijel, tak ho také nikdo neznal. A takových případů je řada. Za ta léta už mi skoro v každém druhém nebo třetím americkém filmu, který si pustím, žena hlásí, že tam mám zářez. Že je tam někdo, koho jsem měl i před kamerou. A to je hezké.
Co vaše příprava na setkání s festivalovými hvězdami obnáší?
Musím si samozřejmě přečíst maximum informací o hostech. Musím si všechno nějak rozvrhnout a pokusit se položit jim jiné otázky, než dostávají pokaždé. Vím z vlastní zkušenosti, jak je otravné, když pořád odpovídáte na stejné dotazy. Takže se snažíte vymyslet něco, čím byste je třeba pobavili, aby to nebyl takový ten stereotyp. A to dá práci. Čím je ten člověk mediálně známější, tím je to těžší. Protože dělá s lepšími novináři a dělá víc rozhovorů. Najít nějaký prostor, kde byste ho mohli něčím pobavit nebo říct něco, co by nepatřilo mezi základní balík otázek, je těžké.
Takže příprava pro vás znamená noci strávené u internetu?
Přesně tak. Dny strávené před kamerou a noci strávené u počítače.
A jste spíš noční pták?
Naštěstí ano.
Kromě oficiálních festivalových ceremonií ale připravujete ještě dvě Plovárny, Festivalové vteřiny a uvádíte snímky v kinech. Užijete si vůbec filmový festival?
Jako divák vůbec. Vidím dva filmy. Ten začáteční, co je po openingu a ten poslední. To je všechno. Jinak nemám vůbec šanci, protože můj osud je, že uvedu nějaký film, a místo, abych se na něj šel podívat, tak se jdu připravovat na uvedení dalšího. To ale až jednou, až tu budu jako návštěvník.
A když jdou poté festivalové filmy do distribuce, zajdete se na ně podívat?
No, řeknu vám to upřímně. Většinou je vidím v televizi. Je to ostuda, ale do kina moc nechodím.
Nejen během festivalu, ale také například Na plovárně, mluvíte před kamerou se zahraničními hvězdami anglicky. Jak to, že umíte tak perfektně?
Ono to moc perfektní není. Udělám spoustu chyb, ale oni vám to odpustí. Jsou zvyklí, že ne každý mluví anglicky dobře. Mně to stačí k tomu, abychom se domluvili. Důležité je rozumět si. I když mluvíte s chybami, je to lepší, než když vedete rozhovor přes tlumočníka. Myslím, že skoro nikdy neuděláte přes tlumočníka dost dobrý rozhovor. Určitě ne televizní, před kamerou to neschováte. A když ho děláte přes tlumočníka, byť by to bylo simultánní tlumočení, tak bude všechno pozdě. On řekne něco vtipného a já se budu smát pozdě. Já řeknu něco, on se bude smát pozdě. Všechny reakce budou pozdě. Je lepší ho dělat živě, byť s rizikem nějaké chyby.
A učil jste se angličtinu ve škole?
Od třetí třídy. Studoval jsem zrovna v krizových letech, kdy to ještě šlo, a moje maminka byla původně profesorkou angličtiny, ale nikdy neučila. Byla v domácnosti od prvopočátku, ale uměla anglicky výborně. Když se překulila revoluce, tak jsme se ženou začali jezdit do Států a trávili jsem tam asi devět let všechny prázdniny. Ty dva měsíce byly velká injekce, protože jste najednou v anglickém prostředí, musíte komunikovat, a to je výborná škola. A druhá výborná škola je, že i tam koukáte na televizi. Američané mají pro hluchoněmé u všech filmů standardně zapnutelné titulky. Takže když chcete, můžete si dát americký film s anglickými titulky, což je ideální výuka. Když poslouchám Edieho Murphyho, chytal bych se jen velmi těžko. S ležérním slangem letošního openingového filmu, ve kterém hrál Jeff Bridges, bych měl také velké potíže. Ale když máte pod filmem titulky, naučíte se řeč poslouchat a pak už se orientujete.
Ovládáte ještě jinou cizí řeč, kromě angličtiny?
Trošku němčinu. Domluvím se, ale vlastně jsem se nikdy neučil. Měl jsem němčinu jen takovou nepovinnou na konzervatoři, a to víte, tam se to moc netlačilo. To byly předměty, na kterých jsme byli poněkud rozevlátí, takže jsme na ně moc nechodili. Němčinu jsem měl vlastně jen z odposlechu, protože táta mluvil s mým mladším bráchou od narození jen německy. Bavili se tak jen dva lidi v rodině. Udělali takový experiment, který měl blahodárné výsledky, protože jsme se naučili všichni, a já nemám problém domluvit se. Samozřejmě s daleko větším množstvím chyb, než v angličtině.
Festival moderujete už patnáct let. Překvapí vás na něm ještě něco?
No, to pořád. Točili jsme například dvě dámy. Jedna byla uvedená mezi sto nejvlivnějšími ženami Holywoodu a je to právnička z právnické kanceláře. Jmenuje se Linda Richter. Druhá byla producentka a jmenovala se Melinda Jason. Linda a Melinda. Dohodli jsem se, že začneme s Lindou. Přišla Linda a já jsem říkal: „Dobrý den, tak vy jste jedna ze stovky nejvlivnějších žen Hollywoodu.“ A ona na to: „Jak to myslíte?“ Tak jsem znejistěl, jestli jsem se špatně nevyjádřil. Pokračoval jsem: „Vaše právní kancelář zastupuje spousty různých hvězd.“ A ona tak potichu říká: „Mluvíte ke špatné osobě.“ Ony totiž přišly v obráceném pořadí. Nikdo z nás je předtím neviděl. Měla přijít Linda a pak Melinda, přišla Melinda a já s ní mluvil jako s Lindou. Takže z překvapení na festivalu nevyjdete.
Co je nejdůležitější vlastností moderátora, když se stane nepříjemná, až trapná situace při festivalové ceremonii? Je to pohotovost?
To určitě. Když je to váš trapas, mojí zkušeností je, hned se přiznat. Nejhorší je, když děláte, že se nic nestalo, a celé publikum vidí, že se něco stalo. A vy se snažíte přikrýt něco, co se přikrýt nedá. Naopak, když to vezmete do hry, vyložíte karty na stůl, tak to lidé ocení. Vzpomeňme na Karla Šípa, když mu na poslední Tý Tý nešel mikrofon. Vzal to do hry, výborně s tím pracoval a myslím si, že to bylo pro onen večer požehnání.
Na zahajovacím a závěrečném večeru se jistě podílí velká spousta lidí. Usnadňují vám moderátorskou práci?
Já už jsem jednoduchý článek. Důležitá je scénická akce, která je předtím. Kluci Cabanovi mají neobvykle těžké zadání. Představte si, že se od nich požaduje velká jevištní show, která se musí za deset minut sklidit, protože pak se promítá. Takže oni chudáci malí to musí udělat tak flexibilně, aby během té krátké přestávky, která je mezi slavnostním zahájením a projekcí filmu, mohli všechno uklidit. Vždycky mě fascinuje, co dokážou vymyslet. Pak je druhá část týmu, která se stará o hlediště. Prakticky každá židle má své jméno. Vůbec vědět, jak lidi mají sedět, kdo má sedět kde, kdo může sedět vedle koho a vedle koho rozhodně sedět nemůže, na to musíte mít vysokou školu společenské a politické orientace. A to zase Jirka Bartoška umí perfektně. Byl jsem překvapený, že na tyhle věci dohlíží sám a ví, proč to dělá. Dokáže předejít spoustě nešikovných situací, které by mohly vzniknout.
Na co se během festivalu vy osobně vždycky nejvíc těšíte?
Nejvíc se těším na oběd v Embassy, v neděli, po skončení festivalu. Vždycky už vidím, jak se to blíží. Je hrozně hezké, když z člověka všechno spadne a dopoledne se stihne vyspat. Oběd máme tradičně každý rok s nejužším vedením, s Jirkou Bartoškou, s Kryštofem Muchou, s partnerkami a ještě pár přáteli. Pokud všechno dobře dopadne, to je relax, nádhera.
