Vily jezera Como
Zbývá nám posledních pár set metrů, které se ve výhni italského slunce natahují na kilometry. Vila Balbianello na březích jezera Como je přístupná skrze lesní cestu s nezanedbatelným převýšením nebo po vodě. V obou případech se před užaslými zraky návštěvníků vynoří skvostná stavba pyšnící se bezchybně udržovanými terasovitými zahradami. Vyrostla na místě bývalého františkánského kláštera na konci 18. století pro milánského kardinála Duriniho. Dnes nahlížíme do neobvyklého domova Guida Monziniho, cestovatele a badatele, který vedl první italskou výpravu na Mount Everest. Sbírky ze všech myslitelných míst nás vedou na soukromou cestu kolem světa. Vše zůstalo tak, jak to Guido po své předčasné smrti v roce 1988 zanechal a odkázal italskému státu.
Jezero Como v podhůří Alp na hranici Itálie a Švýcarska přitahuje snílky již od 19. století, kdy jeho kouzlo objevila milánská vyšší společnost, v jejíchž stopách přišli umělci jako Shelley, Stendhal, Flaubert či Liszt. Těm prvním vděčíme za skvostné stavby, které lemují břehy jezera, těm druhým za jeho nesmrtelnost a živý obraz hlubokých vod zvěčněný v jejich díle. Křížem krážem brázdíme jezero a před očima nám naskakují scény jako z románu Francise Scotta Fitzgeralda; smetánka úsvitu dvacátého století pořádá opulentní večírky, soukromá plavidla neúnavně křižují jezero z vily do vily. Cesta po souši je jen pro ty, kteří si nemohou dovolit přístup přímo z jezera.
Tolkienovo Švýcarsko
Je brzy ráno, na osiřelé parkoviště u Trummelbašských vodopádů odbočujeme jako první. Několik chatek na dně údolí i horské velikány kolem jsou ještě zahalené líně se převalující mlhou a v dálce slyšíme ďábelský hukot hektolitrů vody, která se v nekonečném koloběhu tříští o skály. Údolí Lauterbrunnen ve švýcarských Alpách se probouzí k životu a my se ocitáme chyceni uprostřed mýtické a mystické nálady knih J. R. R. Tolkiena.
Britský spisovatel vyrazil z Interlakenu směrem k vesničce Lauterbrunnen v roce 1911, ve svých devatenácti letech. Pohádkově zelené údolí, do nějž stékají desítky vodopádů, na něj udělalo dojem, který přetrval desetiletí. Jako Roklinku jej zvěčnil ve svých ságách a stejné pocty se dostalo i třem majestátním alpským čtyřtisícovkám Eiger, Mönch a Jungfrau, které mu po celou dobu putování kryly záda. Z magického údolí Tolkienova cesta vystoupala do Wengenu a zpět dolů do Grindelwaldu přes horský průsmyk Kleine Scheidegg; dál pak do Meiringenu přes průsmyk Grimselpass, údolí řeky Rhony a kanton Wallis až na Zermatt. Opatřete si dobré boty, šlápněte do toho a čekejte na políbení múzou. Věřím, že na této cestě sedí na každém kameni.
Domy amsterodamské
Na návštěvu širšího centra Amsterdamu není lepšího prostředku než kola. Každý jich ve městě vlastní hned několik a běžně se stává, že to své necháte zaparkované na ulici v houfu jiných a po půlhodince v coffee shopu již není k nalezení. Pro rodilého obyvatele žádný důvod k panice, prostě si vezme to, které je zrovna po ruce. Strukturu města a jeho charakter diktují kanály. Opisují téměř pravidelný půlkruh, jehož středem je bod kousek od ústí řeky. S jejich budováním začali Amsterdamští na začátku 17. století, podle velkolepého plánu, který měl městu umožnit vypořádat se s vysokou imigrací a zaručit mu další úspěšný rozvoj. Jména řady ulic v Amsterdamu končí slovem graag, což v holandštině znamená kanál a značí místa, kde dřív bývaly kanály.
Za pozornost stojí i zvláštní architektura některých domů, zejména těch, co se nacházejí v těsné blízkosti řeky či kanálu. Mají dvě patra, jejich čelní fasáda je mírně nahnutá dopředu a ve štítu je zabudovaný hák. V dobách zlatého věku v 16. a 17. století lidé obývali první patro a druhé používali jako skladiště. Vzhledem k tomu, že domy jsou poměrně úzké, bylo zásoby nutno do patra tahat zvenku přes okna. A právě díky šikmé stěně se při transportu do druhého patra nepoškodil dům. Důvodem k úzkému profilu domů a růstu do výšky a délky byly daně. Jejich výše se dříve stanovovala podle velikosti místa, které dům zabíral u chodníku. Nejužší amsterodamský dům je tak pouhých 120 cm široký!
Bitva u Waterloo
V městečku Waterloo, několik kilometrů od Bruselu, to vře. Kdesi v polích za městem totiž stanuje několikasethlavá armáda Napoleonových vojáků a neméně tolik Prusů, Angličanů a Holanďanů. Vše je připraveno k rekonstruci legendární bity u Waterloo, která měla v roce 1815 obnovit zacházející Napoleonovu hvězdu, ale místo toho se stala jeho labutí písní a otevřela cestu k nové éře v evropských dějinách.
S nepřehlednou mapkou v ruce uháním k nejbližšímu ležení. Tam se čas zastavil a ocitla jsem se uprostřed pruského stanoviště. Jedni čistili zbraně, druzí vařili večeři, a jednoho nebožáka dokonce vedli k lynčování. Od místního lékaře se dozvídám, že amputace končetiny trvala zručnému chirurgovi v napoleonských dobách zhruba 20 minut. Vzhledem k množství zranění ale někteří museli na zákrok čekat až tři dny. Napětí před bitvou by se dalo krájet, i když všechno je „jen jako“. Najednou vzduch protne hlas vojenské trubky a zjeví se všemocný císař. Krása. A předehru lze absolvovat za humny ve Slavkově.
