Vůně čerstvého chleba omamuje každou noc Hradečáky ještě několik stovek metrů od pekárny. Jak to voní uvnitř, si vyzkoušel redaktor Adam Hudec, který odpracoval s pekaři jednu noční směnu.
Je sobota, pár minut po desáté hodině. Na chodbách pekárny v Jarošovské ulici potkávám svoje budoucí kolegy v bílém. Vydávám se za nimi. „Nejprve se musíte převléct,“ zadrží mě s úsměvem osmadvacetiletá vedoucí Lenka Daudová, která se mě pro dnešní večer ujme. V šatně dostávám hromádku bílého oblečení. Než vstoupím do provozu, musím mít také platný zdravotní průkaz. Nemine mě ani proškolení z obsluhy strojů a bezpečnosti práce.
O chvíli později se už proplétáme bludištěm nerezových trubek. Stojíme v patře pekárny mezi zásobníky na mouku. „Tady to všechno začíná,“ opisuje rukou kruh pekařka a vysvětluje mi: „Z aut se mouka vyfouká sem nahoru do moučných sil a odtud si ji pod námi v mísírně berou podle potřeby. Průměrně spotřebujeme zhruba osm až deset tun mouky denně.“
Sestupujeme do hlavní výrobní haly. Znatelně se otepluje a ve vzduchu se vznáší mouka. „Teď tu máme takových osmadvacet až třicet stupňů, v létě to bývá horší,“ říká mistr noční směny Ivan Pachmann a posílá mě na prohlídku mísírny. Před sebou mám obrovské nerezové díže a z některých z nich se valí kynoucí těsto.
„Jdeš právě včas,“ vítají mě dva mladí muži. „Tuhle díži vytáhni zpod hnětače a odvez ji támhle,“ ukazuje Zdeněk Čáp mladší na druhý konec haly. Ale ať se snažím jak chci, díže drží na místě jako přibitá.
Ve chvíli, kdy mi podklouznou boty a zavrávorám, mi rozesmátý Zdeněk oznamuje: „Jsi sušinka, vždyť to váží jenom nějakých 240 kilo. V jedné takové díži je schovaných asi sto sedmdesát pět bochníků chleba. Tak si alespoň pojď zkusit namíchat těsto.“
U chleba i u rohlíků
Zjistím, že obyčejný bochník chleba se skládá ze pšeničné a žitné mouky, kvasu, soli, vody a kypřícího prášku. Těsto se z díží vylévá do stroje, který ze sebe na běžící pás chrlí už uhnětené válečky.
„Těsto kyne hodinu,“ dozvídám se od další z pekařek. Postaví mě k peci a sama přiveze vozík s již vykynutými bochníky. „Pak se ošatky jednoduše vezmou a vyklopí na pás. Takhle,“ předvádí mi Vilma Valentová hned se dvěma ošatkami najednou.
Pro jistotu ji zkouším napodobit jen s jednou. Dělám dobře. Pod rukama mi vzniká jakási beztvará hrouda. Překotně se omlouvám za svoji nešikovnost. Smějeme se. I když se o to později ještě několikrát snažím, s vozíkem se do konce směny už zatáčet nenaučím.
„Máme ve městě celkem tři pekárny. Chléb a rohlíky se pečou tady v Jarošovské ulici, cukrářské výrobky dole u Nežárky a ostatní pečivo, například plněné pizzy a různé buchty, se dělají v Klášterské ulici U Nováků,“ vypráví dál Lenka Daudová.
Od chlebové pece mě nyní odvádí k pásům s rohlíky, připravenými na pečení. Pomáhám jí vybírat deformované kousky těsta a vyptávám se přitom, zda hradečtí pekaři používají nějakou hantýrku. Pekařky nakonec pár neobvyklých slov dohromady dávají.
Pekařská hantýrka
„Kousku těsta na rohlík se říká klonek, těstu na chleba zase pres. Přehyb chlebového těsta je šus a karbovat bochník znamená vyrýt do stran rýhy,“ ukazuje Lenka Daudová na jeden pokmínovaný pecen.
Rozednívá se. Zaměstnanci se loučí. Pekárna ale neusíná, přicházejí jiní lidé. Objevuje se i nový mistr, devětašedesátiletý Zdeněk Čáp starší. Přisedám si k němu a chvíli poslouchám vyprávění o začátcích pekárny. „Znáte to z filmů. Topilo se uhlím a bochníky se do pece sázely lopatou. Za jednu směnu jsme vyhrabali osm popelnic popele,“ vzpomíná Čáp.
Za deset minut šest. Upekli jsme přes tři tisíce bochníků chleba a kolem sta tisíc rohlíků. Neodpustím si ještě poslední otázku. „Jestli ještě můžu jíst pečivo?“ odpovídá mi na ni Lenka Daudová. „Rohlíky moc nemusím, to je pravda, ale chleba se vám nikdy nepřejí,“ dodává.
Když později doma usínám, před zavřenýma očima mi jezdí řady rohlíků.
