Únorovými v roce 1948 vyvrcholily snahy KSČ o rozbití demokracie a nastolení diktatury. Toto úsilí se nevyhnulo ani Karlovarsku, jehož poválečná specifičnost tkvěla v mnoha faktorech.
Poválečné Karlovy Vary
Karlovarsko bylo po válce v tisku jedním z nejsledovanějších regionů. Nejvíc asi kvůli vyhnání a odsunu německého obyvatelstva. Vraceli se také někdejší čeští obyvatelé, přicházeli krajané z nejrůznějších zemí s různými zájmy, pestrá směsice novousedlíků, utečenců a lidí toužících přiživit se na majetku vyhnaných. Mezi nově příchozími aktivně působili komunisté, což se projevilo zejména ve volbách roku 1946, kdy oproti republikovému průměru– který činil čtyřicet procent, volilo KSČ v karlovarském regionu přes dvaapadesát procent obyvatel. Volebnímu vítězství strany nahrávala nejen nepříznivá situace v zásobování, ale také sliby komunistů formulované v Budovatelském programu Gottwaldovy vlády. Navíc komunistický ministr zemědělství Julius Ďuriš připravil osnovy pro nové zemědělské zákony, jež však nepředložil vládě, nýbrž zemědělským představitelům. Rozhodnutí komunistů rozohnilo představitele demokratických stran, kteří právem viděli v této aktivitě obcházení ústavy a demokratických zásad. Ozývaly se hlasy demokratických politiků v kraji, kteří poukazovali na skryté tendence KSČ na vytváření bolševických kolchozů. První protikomunistické vystoupení v regionu uskutečnili národní socialisté v Mariánských Lázních. Vnikli do sekretariátu KSČ, odstranili portrét Stalina a Gottwalda a zbili přítomné funkcionáře.
Mocenský boj demokratů s bolševiky
V lednu 1947 zasedal ústřední výbor KSČ, kdy Gottwald nepokrytě deklaroval rozbití demokracie a nastolení diktatury proletariátu.
V březnu a dubnu 1947 reflektovaly tyto snahy na Karlovarsku okresní a krajská konference KSČ v Národním domě (tehdy Střelnice).
Reakce demokratických politiků v kraji na lednové zasedání KSČ byla tvrdá i předvídavá zároveň. Sociální demokraté poukazovali na touhu komunistů po moci a po ovládání druhých, napadali KSČ, SNB a předsedy Národních výborů za gestapácké metody.
Národní socialisté rozkrývali třídní boj proti všemu nekomunistickému: „Buďte připraveni na to, že lidé kolem vás budou mizet před volbami na základě důmyslných obvinění ve vězeních, že budou vláčeni v komunistickém tisku až k úplnému nervovému zhroucení nebo ke kapitulaci,“ napsal v týdeníku Hraničářské slovo JUDr. Kořínek.
Protikomunistický blok ve vládě se komunistům podařilo narušit spoluprací se sociálními demokraty v otázce milionářské dávky. Ovšem na Karlovarsku socialisté dohodu s komunisty odmítli. Toto rozhodnutí umocnil listopadový nástup Bohumila Laušmanna do čela strany. Socialisté také brojili proti zneužívání Svazu české mládeže komunisty nebo bojovali za zvýšení platů státních zaměstnanců v pohraničí, což KSČ s ohledem na zemědělce bojkotovala.
Protikomunistická opozice
Protikomunistická opozice se v kraji na přelomu let 1947–1948 formovala především mezi národními socialisty, kteří vyhlašovali své předsevzetí bránit demokracii a právní řád, který komunisté porušovali. Poukazovali také na tendence KSČ odstraňovat soukromé podnikání i na podezřelou činnost některých komunistů za okupace. Dokonce se objevovali konfidenti KSČ uvnitř demokratických stran.
Velitelem milicí byl Šiml
V únoru 1948 gradovala vypjatá politická situace v zemi. KSČ svolala v únoru do Prahy dva sjezdy – závodních rad a rolnických komisí. Socialisté se postavili proti pololegálnímu sjezdu závodních rad, jež pro podobnou aktivitu neměly kompetenci. Národní socialisté pak vyjádřili odpor vůči řešení ekonomických a finančních záležitostí masovými akcemi v ulicích i vůči sjezdu rolníků. Dokonce se objevilo podezření, že Krajská odborová rada, jež byla v rukou KSČ, zasílá podvržené rezoluce. Naděje demokratů však 20. února zmařila demise ministrů pravicových stran. 23. února navíc začali komunisté nejen na Karlovarsku vytvářet tzv. akční výbory Národní fronty. Akční výbory pak sehrály neslavnou roli v čistkách a represích proti demokratům, kteří se nepřipojili ke komunistům. Čerstvě utvořené Lidové milice přebíraly kontrolu v závodech. Velitelem milicionářů v Karlových Varech se stal Václav Šiml, který s dalšími milicionáři prováděl nábor z řad prověřených dělníků. O den později došlo k manifestační stávce, jejímž smyslem byl jednak nátlak na prezidenta, aby přijal demisi ministrů nekomunistických stran, jednak zastrašení odpůrců. Komunisté v Karlových Varech debatovali a schůzovali v Národním domě. 25. února podepsal Beneš demisi demokratických ministrů. Sekretariát národních socialistů byl hned tohoto dne zlikvidován. Sociální demokracie raději sama vyloučila protikomunistické členy partaje, ostatní politické strany se rozpadly, mnoho jejích činovníků raději volilo emigraci. Demokracie se zhroutila a nastala doba totalitní diktatury, která skončila až po dlouhých čtyřiceti letech.
