Hrad Helfštýn má hodně přes sedm set let. Jan Lauro se stal hradním pánem v pouhých pětadvaceti letech. Během dvouletého angažmá pořádal spousty akcí včetně legendárního srpnového setkání kovářů z celého světa zvaného Hefaiston.
A i když hlasy návštěvníků pro tento rok definitivně umlkly a stromy před branami monumentální stavby pokrývá jinovatka, má její správce stále napilno. „Hrad působí jako magnet, který člověka neustále přitahuje,“ říká Lauro.
Co vlastně dělají kasteláni v zimě?
Většinou doháníme věci, které jsou naší pracovní náplní během celého roku. Ale protože pořádáme nejrůznější akce pro lidi, zbývá na ně čas až na podzim a v zimě. Patří mezi ně třeba péče o sbírky a ukládání nových přírůstků. Toto období je také příležitostí vybrat si část dovolené, obvykle o vánočních svátcích.
Má hrad v zimě jinou duši, než během návštěvnické sezony?
Je to obrovský kontrast. Zatímco v sezoně se na hradě denně vystřídají tisíce návštěvníků, v zimě tam potkáte sýkorku nebo veverku. Člověk si musí zvyknout na náhlý přechod z neustálého frmolu. Najednou hrad zapadne sněhem a nastane naopak neuvěřitelné ticho. Právě onen klid je na Helfštýně přes zimu nejkrásnější. Je to nádherné kouzlo, které má ale také svá úskalí.
Jaká?
Dostupnost Helfštýna je v této době opravdu špatná. Na hrad, který nemá udržovanou silnici, se často nedá dostat jinak než na běžkách nebo pěšky v zápřahu se sáňkami. Když jsem před dvěma lety v zimě nastupoval, bylo velice zajímavé sledovat personál složený převážně z dam ve věku čtyřicet let a výše. Ty svorně tvrdily, že se v životě tolik nenajezdily na sáňkách až do doby, než začaly pracovat na Helfštýně.
Jak jste zařizoval věci všedního života?
Teď zažívám prvně období, kdy budu částečně mimo hrad. Předchozí dva roky jsem ale strávil na hradě a nepotřeboval jsem jej moc opouštět. Udělali jsme vždycky velký nákup, podařilo se nám ho v krosně vytáhnout na hrad, a byl třeba týden pokoj.
A co topení?
Hradní byt se nachází v nejvyšší části předsunuté hranolové věže z roku 1480 s opraveným patrem a jsou v něm dva zdroje tepla. Jeden je neefektivní, a ten druhý zase drahý. Buď si člověk každý den naloží dřevem dvě šedesátilitrové krosničky, vyběhne nahoru téměř stovku schodů a zatopí si v krbových kamnech s tím, že bude mít v jedné místnosti čtyřiadvacet a v ostatních asi tak patnáct stupňů. Anebo si otočí knoflíkem elektrického kotle, ale pak musí počítat s tím, že mu půlka výplaty vyletí komínem.
Pro kterou variantu jste se rozhodl vy?
Raději jsem tahal to dříví. Mně to nevadí.
Teď bydlíte ve vesnici kousek od hradu kvůli teplu?
K tomu jsem se rozhodl z více důvodů. Je totiž zvláštní trávit na jednom místě pracovní i volný čas. Přes den tam člověk neustále něco zařizuje. Večer pak za sebou zamkne kancelář a vyleze nahoru, ale pořád je na jednom místě. S přítelkyní jsme si proto našli azyl nedaleko hradu. Potřeboval jsem útočiště, které by bylo dostupné během patnácti minut. Ale je to zkouška, která zatím trvá pouhý týden.
Začalo se vám už stýskat?
Zatím si vážím toho tepla. Ale Helfštýn je magnetické místo, které mě pořád přitahuje. Vím, že když se vrátím, čeká mě tam většinou něco milého. Byť je povinností mnoho, jsou většinou radostné.
Bylo pro vás na začátku těžké zvykat si žít na hradě obtěžkaném historií, která nebyla vždy zrovna idylická? Leckdo by se bál.
Chvíli trvá, než člověk naposlouchá všechny zvuky. Už samotný nástup hned první den byl trošičku strašidelný. Jen co jsme otevřeli dveře do hradního bytu, klekla nám elektrika, aniž jsme se dotkli vypínače.
Že by pomsta určená hradním pánům?
Spíše zkouška odvahy ze stran energií, které ve věži přebývají. Okamžitě jsme si běželi rozdělat oheň a celou noc jsme strávili namáčknutí na kamna. To by bylo samo o sobě docela příjemné, kdyby kamna tolik nekvílela. Nic nezabíralo. Celou noc se ozývalo kvílení, jako kdyby brali někoho na nože. Ale ustáli jsme to.
Pak už se nic zvláštního nestalo?
Až po měsíci. Pořád nám zlobila žárovka na toaletě a nedalo se tam rozsvítit, i když jsme instalovali dvě nebo tři nové. Jednou v noci jsem se blížil k oné místnosti dlouhou chodbou, a když už jsem sahal na kliku, najednou se světlo rozsvítilo samo od sebe. Jindy se zase stalo, že když jsem se vrátil do bytu po dvou dnech strávených u rodičů, plápolaly v krbu plameny.
Existuje pro tyto úkazy logické vysvětlení?
Pragmaticky jsem si je vyložil změnou tlaku vzduchu, zvýšenou větrností a vzplanutím zapomenutého uhlíku. Když to zhodnotím zpětně, tak ono rozsvícení i plamínek byla vlastně pomoc, která přinesla světlo a teplo. Pokud tam tedy taková energie je, pak je pozitivní a pomáhá.
Což pěkně ladí i s atmosférou hradu, který je velmi oblíbený. Čím to podle vás je?
Někdo jednou napsal, že na Helfštýně se velice dobře vzpomíná i zapomíná. Je to podmíněno tím, že jakmile člověk zaplatí vstupné na bráně, nikdo se nestará o to, jestli na hradě stráví hodinu, či celý den.
Hrad je spjatý s kováři, kteří tam často jezdí. Jak byste tuto pozoruhodnou skupinu lidí popsal?
Jsou to úžasní lidé. Řada z nich nemá ambice, co se týče vysokého vzdělání nebo utěšeného životního stylu. Zato jsou ale všichni oddaní svému řemeslu. Znám lidi, kteří jsou schopni kovařině obětovat skoro všechno. Jenom proto, aby za sebou viděli kus dobře odvedené práce a aby po nich zůstalo něco, co bude lidem na očích třeba další stovky let.
Myslíte tedy, že má toto řemeslo i dnes svůj význam?
Rozhodně. Kovařina je jedním ze způsobů, jak udržovat tradici a zvyky a jak dávat lidem na odiv krásu řemesla. Doba je rychlá a alternativní výrobky nabízené v různých velkoobchodech nemají s pravým řemeslem nic společného. Člověk se pak může zamyslet a ohodnotit, co má opravdu cenu. Můžu si koupit výrobek sice za padesátiprocentní cenu, ale pak zjistím, že mi vydrží padesátiprocentní čas a že se padesáti procentům lidí nebude líbit.
Kam až sahá kovářská tradice?
Nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že lidi fascinovala odedávna. Lidé vždy vnímali kováře jako léčitele, kteří, aby mohli pracovat, museli zkrotit všechny živly. I dnes je to něco, co může lidi zavést do magična a přimět je v rychlé době přibrzdit a trochu se zamyslet.
Vy sám jste také kovář. Měl jste řemeslo v rodině?
Část rodiny pochází z východního Slovenska. Můj děda dělal kovařinu jako hobby a později se jí začal částečně živit. Ale tuhle informaci jsem se dozvěděl až potom, co jsem se sám na kovařinu dal. Šel jsem intuitivně naslepo a docela jsem to trefil.
Kde jste sbíral praktické zkušenosti?
Špička současné kovařiny je v Itálii. Měl jsem to štěstí, že kovářské vazby byly v Olomouci, kde jsem studoval, docela živé. Učňové a tovaryši měli možnost vycestovat. V den, kdy jsem odmaturoval v Brně, mi přišla zpráva, jestli nechci do Itálie. Že prý jeden kovář shání někoho k ruce. Ptal jsem se kdy, a odpověď zněla, že zítra. Tak jsem se sbalil a jel jsem. Rok jsem se pak v Itálii potloukal od dílny k dílně a živil se kovařinou.
Do funkce kastelána jste nastoupil v pětadvaceti letech, což není obvyklé. Neobával jste se, že jste příliš mladý?
Věk jsem neřešil. Tuto možnost jsem objevil paradoxně v čase, kdy jsem po stálé práci příliš netoužil. V prvním ročníku navazujícího magisterského studia dějin umění jsem úplně náhodou narazil na inzerát. Rozbušilo se mi srdíčko a hned jsem věděl, že přesně tohle chci dělat. A že když to nezkusím, tak se dalších dvacet let nemusí podobná příležitost vůbec objevit.
Vy ostatně na svůj věk příliš nevypadáte a dojmem nevyzrálého mladíka tedy rozhodně nepůsobíte.
A navíc s každou sezonou nějaký ten stříbrný vlásek přibude. Kolikrát se vyskytnou věci, které by člověk raději neřešil.
Přibyl nějaký i po letošním velkém koncertu legendární kapely Jethro Tull?
To byl opravdu masový podnik. Tři dny jsme nespali. Pánové si neuvědomili, že poskládat pódium a aparaturu na hradě je úplně něco jiného, než v obvyklých podmínkách při koncertě na zelené louce. Hned první pokus vjet drobnějším nákladním vozem do hradu ztroskotal, protože na každé straně chybělo asi dvacet centimetrů.
Jak jste to vyřešili?
Po různých neúspěšných variantách jsme nakonec použili náš zahradní traktůrek. Zpočátku naše počínání provázely významné úšklebky zvukařů a techniků, ale nakonec tahle malinkatá mašinka odtáhla úplně všechno.
Popovídal jste si s frontmanem kapely Ianem Andersonem?
Měl jsem to štěstí, že jsem si s ním podal ruku, i když on o to původně určitě zájem neměl. Organizátoři koncertu si nepřáli, aby za ním kdokoli šel. Nikdo nesměl rušit jeho koncentraci před koncertem. Postavili proto před dveře jeho místnosti čtyři velmi statné chlapíky. Na druhou stranu měl ale hlavní pořadatel od Andersona zprávu, že by se chtěl připojit na Wi-Fi a nezná heslo. V dobré vůli, že mu pomůžu, jsem se snažil prodrat přes ochranku, ale neměl jsem žádnou šanci. Strážci dělali svoji práci opravdu perfektně.
Jak se vám je podařilo obelstít?
Jednou z výhod hradu je, že má svoje tajné průchody, o kterých nikdo neví. Podařilo se mi jeden z nich využít a proniknout za Andersonem zadními dveřmi. Za zády mužů z ochranky jsem vyběhl po schodech. Mistr se právě rozcvičoval na flétnu a jeho první pohled po mém příchodu byl pohledem zabijáka. Předal jsem mu papírek s písmenky a číslicemi. Zprvu vůbec nechápal, o co mi jde, ale nakonec jsme se domluvili.
Jak je vidět, potkal jste na hradě opravdu výjimečné a zajímavé lidi. A co bílá paní, už jste ji zahlédl?
Zatím ne. U nás totiž nemáme bílou, ale zelenou paní Anežku, která skočila do hradního jezírka. Zatím jsem ji neviděl, ale rád bych. Prý to byla velmi krásná slečna.
JAN LAURO
* Narodil se roku 1985 v Podbořanech ve středních Čechách.
* V Olomouci vystudoval umělecké kovářství, maturoval v Brně.
* V Itálii pracoval jako kovář.
* Ve Vojenském výzkumném ústavu pracoval jako svářeč a zámečník.
* Na Filozofické fakultě Univerzity Palackého vystudoval dějiny umění.
* Od roku 2010 je kastelánem hradu Helfštýn.
