Rodačka z Havířova Kateřina Manestarová vinnou zranění do poslední chvíle nevěděla, zda se Světových zimních her Masters konaných na konci ledna, vůbec zúčastní. Čtyři dny před odjezdem české výpravy do Slovinska se rozhodla, že ano. To už však pro ni nebylo místo. Proto musela do Kranjske Gory odcestovat se Slováky. I díky nim se nakonec mohla radovat ze dvou zlatých a jedné stříbrné medaile.
Tři týdny před zahájením her jste si přetrhla křížový vaz v levém koleni a vypadalo to, že slovinské Masters pro vás budou pasé. Přesně tak. Hned po zranění to se mnou vůbec nebylo dobré. Nemohla jsem skoro chodit a problémy mám ještě dnes. Na lyžích to však kupodivu není znát.
Proto jste na hry nakonec odcestovala a dokonce se vrátila se třemi medailemi. Je to tak. Dodatečně bych chtěla poděkovat slovenské výpravě, se kterou jsem mohla do Slovinska odjet. Sama bych tam nejela. Zvláště pak předsedovi Masters na Slovensku Vlastu Tregerovi, kterého jsem nikdy předtím ještě neviděla. Kontaktovala jsem ho s tím, že Češi už pro mě nemají místo. On mi ho sehnal za dvacet minut.
Jak vás Slováci mezi sebe přijali? Perfektně. Je to parta skvělých lidí a výborných lyžařů. Celou dobu se dobře bavili a navzájem se povzbuzovali, i Čechy, což bylo velmi milé. Byla jsem ráda, že jsem součástí jejich výpravy.
V Kranjske Goře jste pak doslova excelovala. Hry se mi opravdu povedly, i když jsem na ně jela především s tím nezranit se. Tuto myšlenku jsem však vždycky hned po startu hodila za hlavu a soustředila se hlavně na to, co nejlépe sjet trať. Dopadlo to ziskem třech medailí.
Určitě z obřího slalomu, který jsem absolvovala jako první jen dvacet dní po úraze. Trať byla celkem náročná a zledovatělá, jak to někdy bývá na Bílé. Tuto disciplínu jsem měla vždy nejraději a jako jedinou jsem ji opravdu trénovala. Vždy se dá něco zlepšit, ale s touhle jízdou jsem byla spokojená.
Další dva cenné kovy však určitě také potěšily. Samozřejmě. Dva dny na to jsem vyhrála Super G, což je trochu rychlejší obří slalom. Na delších lyžích, ve větší rychlosti, s ještě vyšším rizikem zranění. Několik mých soupeřek vůbec nenastoupilo na start, přestože absolvovaly prohlídku trati. Jedna členka Slovenské výpravy škaredě spadla. Přesto o dva dny později získala stříbro ve slalomu. Bála jsem se o koleno, ale jela jsem a vyplatilo se to. Na slalom až tak hrdá nejsem. Ten musím opravdu ještě trénovat. Už se na to těším.
Tři závody, tři medaile. To znamená, že vám lyže jely podle vašich představ. To ano. Servis a příprava lyží je nezbytná. O tohle všechno se mi stará můj přítel, kterému touto cestou děkuji. A taky za to, že se po dobu her postaral o děti, domácnost i firmu. Nebýt něho, na žádnou olympiádu bych nejela a seděla doma na zadku.
Musela jste se určitě tvrdě připravovat, abyste dosáhla takových úspěchů. Kondici nabírám celoročně. V létě závodíme s dětmi v in line street slalomu, což je slalom na bruslích na asfaltu. Doplňkově dělám cyklistiku, hraju tenis a posiluju. Před hrami jsem trénovala na Bílé, kde jsou organizované tréninky. Proto se tady scházejí nejlepší lyžaři z celé Moravy. Tréninky, které tady byly v období Vánoc, byly jedny z nejkvalitnějších v republice. Byla jsem samozřejmě i v zahraničí. Na Piztztale. S prvním zraněním jsem to však musela omezit. Normálně se však počítá minimálně se třemi čtyřdenními výjezdy do Alp před takovou akcí.
Byla ve Slovinsku velká konkurence? Her se zúčastnilo asi 3200 závodníků ze dvaačtyřiceti zemí. Ve sjezdařských disciplínách bylo přes pět set závodníků. Každá kategorie je po pěti letech. V mé bylo dvanáct lyžařek. V Masters se začíná závodit od třiceti let. Teď je nejsilnější kategorie od čtyřiceti do pětačtyřiceti let, kdy závodníci přestávají se svou profesionální kariérou a jdou do Masters. Ta mě v budoucnu teprve čeká. Závodí už v ní třeba Miroslav Rycek z Frýdku-Místku, který na hrách získal bronzovou medaili ve slalomu. V takové konkurenci je to ohromný úspěch.
Mají závody bývalých profesionálů ještě nějaký náboj? Celé lyžování masters je o zábavě a recesi, ale pozor, když se závodí, většina jich to bere vážně. Všichni se poctivě celoročně připravují a někteří umí opravdu lyžovat. Získaných medailí si proto velmi vážím.
Čekala jste před olympiádou, že se vrátíte s tolika medailemi? Jela jsem tam hlavně s tím, že se nesmím zranit. Všechno už bylo domluvené. Startovné bylo taky zaplacené. Spíše jsem se tam jela jen tak podívat. Nasbírat zkušenosti do dalších závodů. O to jsou pro mě získané medaile příjemnějším překvapením.
Kolik diváků olympiádu sledovalo? Masters jsou všeobecně sledované v Itálii, Rakousku a Francii. U nás je to přece jen ještě v plenkách. Jezdí se tady třeba Razulacup, ale není zařazený do Českého poháru. Devadesát procent závodů Českého poháru se jezdí v Rokytnici nebo někde v Čechách. Na Moravě se jezdí pouze na Kralickém Sněžníku. To je pro nás pořád celkem daleko. Příští rok tak chceme udělat závod, který by se zařadil do Českého poháru, tady v Beskydech. Ať se jej můžou zúčastnit i moravští lyžaři. Mnozí totiž lyžují určitě mnohem lépe než ti z Čech.
Kde jste ve Slovinsku bydlela? Na Bledu, kde byl také zahajovací ceremoniál. Bylo to celkem daleko od Kranjske Gory. Závodníci byli hodně rozvrstvení po vesnicích. Záleželo, kdo si zařídil jaké ubytování. Bylo tam hodně závodníků, takže bylo docela plno. Ubytování bylo na velmi slušné úrovni. Navíc Slovinci mají výbornou kuchyni.
Kdo vám hry hradil? Prakticky všechno jsem si platila sama, ale mám sponzora, který mi poskytl lyže. Jezdím na Elanech. Elan mi poskytuje veškeré vybavení od lyží, lyžáků až po hole. Na takové závody s sebou člověk veze troje lyže. Přičemž jedny stojí i pětadvacet tisíc. Takže bez sponzorů by člověk horko těžko mohl závodit.
