Kavárna Pošta hledá majitele

Mezi točitými sloupy se proplétají taneční páry, jejich postavy se odrážejí v obrovských zrcadlech na stěnách. U stolku sedí lidé, popíjejí kávu, hudebníci hrají valčík. Celý sál ozařuje světlo z křišťálových lustrů, které se odráží ve zlaceném zdobení na stěnách i stropech. Je lednová neděle 2009, jedno z posledních tanečních odpolední v liberecké kavárně Pošta. Od února už cedule na dveřích ohlašuje Zavřeno. Nejproslulejší a nejstarší liberecká kavárna chátrá. „Kdy bude opět v provozu, vám už neřeknu. Necháme to na novém majiteli domu,“ řekla Jana Příhodová, ústřední ředitelka České obchodní inspekce. Úřad je majitelem domu, ve kterém sídlí kavárna Pošta a restaurace Postilion. Objekt ale přestal využívat, a tak ho nabízí státu nebo jeho organizacím.

Inspekce o dům nestojí

Kdo bude dům nově vlastnit a rozhodne o budoucnosti kavárny, teď není jasné. Na začátku roku kavárnu opustil poslední provozovatel. Měl smlouvu na dobu určitou a ta už uplynula. Dostal možnost přihlásit se do nového výběrového řízení, které koncem března Česká obchodní inspekce vyhlásila. Za pár týdnů ale konkurz na nového nájemce zastavila.
„Ani nevím, jestli se někdo přihlásil. Výběrové řízení jsme zastavili proto, že už majitelem domu nebudeme,“ vysvětlila Příhodová. Část domu si pronajme policie pro nové krajské ředitelství.

Lidé vzpomínají

Na časy v kavárně vzpomínají hosté i muzikanti. „V neděli odpoledne bylo pokaždé plno. Přišlo i  sto hostů. Měli to za pár korun, vždyť se platilo vstupné jen patnáct korun a prostředí bylo moc fajn,“ vzpomíná Václav Kolář, který v kavárně před zavřením hrával. Pravidelné zábavy v podniku pořádali také v pátek a sobotu večer. „Lidi tam chodili do poslední chvíle, je to ostuda, že už je takovou dobu zavřená. Akorát se rozpadá a pak už bude k ničemu,“ míní Kolář. Podobně se zlobí i lidé, kteří byli pravidelnými hosty. „Kavárna byla vždy chloubou města. Brával jsem tam přátele, kteří přijížděli na návštěvu, a chlubil se jejím unikátním interiérem. Teď nevím, kam chodit, nikde už to tak pěkné není,“ říká Oldřich Zoubek. Do kavárny chodili lidé hrát i kulečník, sedělo se ve více saloncích. „Nóbl prostředí,“ shrnuje Zoubek.

Významná památka

O znovuoživení stojí i památkáři. „Je ojedinělou zachovalou kavárnou vídeňského stylu z přelomu století, má neopakovatelnou štukovou výzdobu a zlacení,“ vysvětlil Petr Freiwillig z Národního památkového úřadu v Liberci. Na kavárně je cenný interiér i exteriér domu. „Na budově je cenná venkovní eklektická fasáda. Společně s okolními stavbami tvoří celek domů tehdejšího velkoměstského stylu a zrcadlí se v ní ideál tehdejší doby,“ vysvětlil Freiwillig.
Proto se památkáři o další osud domu zajímají. „Doufáme, že se nový provozovatel bude ke kavárně chovat jak je třeba, tedy jako k památce,“ doufá Freiwillig. S kavárnou je úzce spjat první liberecký kavárník Theodor Cloin, který ji v roce 1892 otevřel.