Že je Dominik Feštr basketbalista, pozná každý už kvůli jeho vysoké postavě. I když pochází z východních Čech, většinu své profesní dráhy strávil v Ústí nad Labem. Jako trenér vyhrál s žáky republikové mistrovství a loni se s muži dostal do semifinále první ligy.
Jak vzpomínáte na svou kariéru hráče? Rozhodně v dobrém. Dělal jsem, co mě bavilo, a mohl se tím živit. Palubovky jsem ale úplně neopustil. Někdy si zatrénuju s týmem a stále ještě hraju Východočeskou ligu za Turnov, kde jsem začínal.
Proč jste jako profesionální hráč skončil? Bohužel jsem měl chronické problémy s Achillovou šlachou. Kdyby tělo ještě vydrželo, hrál bych déle.
Jaké to je v roli trenéra? Do všeho zasahujete pouze zvenčí. Samotné dění na hřišti neovlivníte. Kolikrát mám chuť na hřiště skočit a hráčům konkrétně předvést své představy.
Co na to vaše psychika? Ta dostává dost zabrat. Nemám problémy během zápasu. Horší to je po jeho skončení. Každou prohru dohrávám a ještě několik dní přemýšlím, co bylo špatně.
Dokáže vás na hřišti ještě něco překvapit? To víte, že ano. Třeba jeden den jsme dokázali ztratit téměř vyhrané utkání a druhý den jsme slavili vítězství, když už to s námi vypadalo bledě. V tom je basketbal nevyzpytatelný, ale zároveň krásný.
Jak se vám daří skloubit práci s vedením týmu? Zatím dobře, i když někdy toho mám plné zuby. Hlavně aby už skončila zima. Při mém dojíždění mi už jde na nervy.
Co si ještě rád zahrajete? Cokoliv. Jsem velmi soutěživý. Nejraději fotbal, tenis, v létě beachvolejbal. Rád jezdím na kole a doufám, že se někdy také dostanu na hory.
Relaxujete i nějak jinak? Jistě, například v sauně nebo na pivu s přáteli. Ale když jsem s rodinou, tak většinou zase na basketu. Jedeme se podívat na syna nebo na dceru. Prostě basket mě obklopuje skoro neustále a zatím mi to nevadí.
