Každý člověk má svoji hrdost, zdravý i postižený, říká Kabátová

Při setkání s ní máte pocit, že vydrží všechno a nic ji neporazí. Doslova ze země vybudovala Letohrádek Vendula v Horním Bezděkově. Práci, ubytování, odbornou péči a laskavý přístup tam najdou lidé těžce zdravotně i mentálně postižení. Neodmítá nikoho. Tvrdí, že každý člověk, ať je zdravý či handicapovaný, má svoji hrdost a nesmí být v roli prosebníka.

Získala jste titul sociálně prospěšný podnikatel roku. Pomohlo vám to? Nejenom, že pomohlo, ale pořád pomáhá. Lidé si spojí jméno Letohrádku Vendula se mnou a ví, že děláme dobrou práci.

Ale na světovou hospodářskou krizi tento titul možná nestačí. To určitě ne. Krize prostupuje všemi obory, ani nám se nevyhnula. Naše zařízení má dílny, kde se klienti učí tradiční česká řemesla. Jejich výrobky šly dobře na odbyt. Od začátku roku jsme ale už neprodali žádné košíky, svíčky, šité hračky, batikované šaty. Prodali se snad jenom čtyři tkané koberce. Jinak nic. Charitativní myšlení teď ustupuje. Lidé nemají peníze, nejdřív se musí postarat o své základní životní potřeby.

Co s tím? Vždy jste si na sebe vydělali? To chceme pořád. Před časem jsem se sešla s jedním kamarádem, který má hotel. Řekl mi, ať je krize, nebo ne, lidé budou pořádat svatby, křtiny, hostiny. Jíst se musí. Pokud mu upečeme dobrý chleba, koláčky, housky, že je od nás bude brát.

A tak jste se stala pekařkou? Přesně tak. Zřídili jsme v letohrádku pekárnu, která nás táhne. Jede sedm dnů v týdnu. Máme rozpis služeb, vstáváme ve tři hodiny ráno, abychom zadělali těsto. Na všechno dohlíží kolega Tomáš Drnovec, který nás všechno naučil. Jeho tatínek byl totiž vynikající cukrář a geny se nezapřou. Takže pečeme například rohlíky, koláče, chleba a rozvážíme nejenom do hotelů, ale také lidem z okolí.

Podílejí se na chodu pekárny i klienti? Ne, to dělá, v uvozovkách řečeno jenom zdravý personál. Klienti mají svůj program v řemeslných dílnách. I když v těch bude teď pět neděl prázdno, protože odjíždějí na prázdniny ke svým rodinám. My tady budeme péct, malovat, opravovat, čistit bazén. Přes den tady bývá v průměru sto lidí, to se leccos poničí.

Budete muset kvůli krizi omezovat přijímání nových klientů? To v žádném případě. Přijímáme klienty po celý rok, z různých koutů České republiky. Přicházejí k nám lidé těžce fyzicky i mentálně postižení, i ti, kteří se ocitli ve složité životní situaci. Pro ně máme ubytování nonstop. Nabízíme denní i týdenní stacionář. Začínáme v sedm ráno, končíme odpoledne mezi třetí až čtvrtou hodinou. Klienty z blízkého okolí sami rozvážíme domů. No a pro každého najdeme aktivity adekvátní jejich postižení. Krizi spíš pociťuji ze strany rodin našich klientů.

Jak tomu mám rozumět? Třetina klientů je u nás kratší dobu. Jejich rodiče přišli o práci, žijí na podpoře, a tak se jim hodí sociální dávky, které pobírají za své postižené děti. Místo aby jim zaplatili sociální služby, tak je raději nechají doma. A tak se vrací stejná situace jako před revolucí. Postižení jsou mezi čtyřmi stěnami. Vím, že řada rodin by se mnou nesouhlasila, ale je to tak.

Původně se uvažovalo, že by lidé platili sociální služby poukázkami. To by bylo možná určité řešení. Jenže to neprošlo, a tak dostávají peníze na ruku. Takový člověk pobírá plně invalidní důchod a navíc dávky na nákup sociálních služeb. A to není vůbec málo. Vyvolává to nevraživost a závist u některých lidí.

Jak se všeobecně změnilo chování zdravé populace k postiženým? Prošlo několika vývojovými fázemi. Po revoluci to byli chudáčci, co byli zavření v ústavech. Tak jsme je vyprovodili ven, litovali, hrnuli se dobrovolníci i sponzoři. Vznikala nová terapeutická zařízení, chráněné dílny, rehabilitace. Teď se zase postižení kvůli penězům dostanou zpátky domů. A to je špatně. Oni nejsou žádní chudáci, prosebníci. Nelíbí se mi rozdělování zdraví, postižení. Každý člověk má svoji hrdost a podle toho je třeba s ním jednat.

Najdete pro každého postiženého práci? Záleží na stupni postižení, máme například řemeslnou manufakturu. Výrobu jednoho předmětu rozfázujeme na několik dílčích úkonů. Každý udělá tu část, kterou zvládne. Například tkalcovské stavy jsou uzpůsobené podle postižení klientů. Vyrábí je pro nás jeden pán z jižních Čech a tomu vždycky řekneme svoji představu. Snažíme se o plnohodnotný život každého klienta.

Řada mých známých mi říkala, že je vaši klienti naučili dokonce plést košíky a vyrábět ruční papír. Pořádáme tady víkendové kurzy řemesel. Někteří naši klienti jsou natolik zruční, že opravdu učí plést košíky, vyrábět ruční papír nebo třeba tkát na tkalcovském stavu. Během roku tady máme spoustu takových akcí, třeba velikonoční nebo vánoční trhy. Lidé si u nás mohou nejenom něco vyrobit, upéct si chleba, ale taky se třeba nechat namasírovat nebo vyzkoušet speciální bylinkové či vířivé koupele. Návštěvníci si mohou na požádání prohlédnout naše prostory, vždycky jsou velmi příjemně překvapeni interiérem i setkáním s našimi klienty.

Je v každém z nás určitá míra empatie? Myslím, že ano. Ta se projeví, jak říkám, v okamžiku pravdy, když přijde těžká životní zkušenost. Máme tady lidi, kterým se život změnil ve vteřině. Ze zdravého člověka se stal naráz ležák. To pak každého nutí zamyslet se nad sebou, nad svým životem, odpovídat na otázky, na které by si nikdy neodpovídal.

Už jste několikrát své klienty vyprovodila na jejich poslední cestu. Musí se tomu člověk učit? Člověk se musí učit všemu. Ze začátku své profesionální dráhy jsem udělala řadu chyb, asi jako každý v téhle oblasti. Na každého jsem se dívala jako na chudáka, kterého zachráním. Všechny postižené bych si nejraději vzala domu. Tím si prostě člověk musí projít. Pak už nastoupí profesionalita a zkušenost. Teď, když sedím u umírajícího, vím, že smrt není konec, ale je to cesta, která někam pokračuje. Pro okolí je to těžká chvíle, pro umírajícího krásná cesta. To se nedá vyčíst z knížek, to je o zkušenosti, kterou jsem tady získala.

Dělá to váš život jednodušší? Spoustu věcí nevidím tak černě, mám každodenní srovnání. Jenže na druhou stranu tím, že se dostávám do hlubin duše jiných lidí, prožívám jejich těžké osudy, tak mi to nedovoluje takovou lehkost bytí. Neumím plout po povrchu a jen tak se vesele radovat. Strašně to člověka vyčerpává. Svého času jsem se dostala až na samou hranu, což je možná někdy úděl nás velitelek. Moc mi pomohl Vojta Groulík, který převzal ředitelskou štafetu a já si konečně mohla odpočinout a věnovat se manažerským projektům. Obrovskou energii mi taky poskytují sestry boromejky. To je v téhle profesi strašně důležité.

Taky vám pomohlo stipendium od mezinárodní organizace Ashoka. Ta oceňuje lidi, kteří velmi kreativně řeší společenské problémy. Navíc musí být uskutečněné kdekoliv po celém světě. Co vám tohle ocenění přineslo? Organizaci Ashoka založil ekonom Bill Drayton v roce 1981. Vyhledává lidi, kteří jsou schopní prosadit dosud nevyzkoušený způsob, jak řešit nějaký společenský problém. Patří sem například lidská práva, životní prostředí, kriminalita dětí, problematika minorit a další. Ashoka tyto projekty nefinancuje, ale podporuje lidi, kteří je vedou. To znamená, že jsem po dobu tří let dostávala peníze, které jsem měla na svoji osobní spotřebu. Nikdo se mě neptal, kam je investuji. To byla jenom moje věc. Peníze by měly každému pomoci načerpat nové síly, energii a uspokojit životní potřeby. Já jsem například investovala do vzdělání svých dětí.

Všechno ale není o penězích. Máte štěstí na lidi kolem sebe. Nebýt jich, možná bychom si dnes vůbec nedali schůzku v tak nádherných prostorách Letohrádku Vendula. To určitě. Nesmírně si toho vážím. Hned na začátku, kdy jsme moc stáli o to vytvořit takové zařízení, přišla za námi paní profesorka Vendula Neumannová. Věnovala nám v roce 1995 dva miliony korun z prodeje majetku, který tehdy zrestituovala. Letohrádek proto nese její jméno. Pak tady byli a jsou naši kamarádi architekti David Vávra a Jiří Vorel. David, průvodce seriálu Šumná města, projektoval Letohrádek a vyhrál s ním v roce 2001 první cenu soutěže Architektura lidskosti. Každý, kdo k nám přijde – a může opravdu každý, dveře máme stále otevřené, obdivuje interiér. Všechno je velmi originálně řešené, aby to vyhovovalo potřebám našich klientů. Spousty věcí jsme dostali darem, velmi dobrou zkušenost máme také s kladenským magistrátem, který nás vždycky podporoval.

Jakou formou? Například nám zaplatil první auto pro dopravu klientů, hodně z nich vozíme právě z Kladna. Magistrát nám také přispěl na výstavbu infrasauny. Kdykoli orgranizuje v Kladně trhy, můžeme tam vystavovat a prodávat své výrobky, za místa přitom neplatíme. Příjemné je i to, že naši klienti vyrábějí dárky pro hosty, kteří do Kladna přijíždějí na pozvání magistrátu nebo jiné oficiální návštěvy.

Kdo při vás zůstal v době krize? Doba je zlá, zůstávají přátelé. Ale ničeho se nebojím, jsem štír. Nemám ráda klid a stojaté vody. Krize a to, když se člověk ocitne u dna, ho nakopne k větší aktivitě. Věřím, že takhle uvažuje víc lidí. Krize bude možná pro řadu lidí i prospěšná, což si hned neuvědomí.