Každý si zaslouží svou bustu, říká „Cimrman“ Miroslav Kohoutek

Miroslav Kohoutek ze Zlína se věnuje tolika zájmům a aktivitám, že by stačily vyplnit volný čas několika dalších lidí.

Hraje v divadelním souboru i v hudební skupině. Šermuje, vyrábí brnění z lepenky, které vypadá jako opravdové a mimo jiné i vymýšlí deskové hry. To všechno dělá Miroslav Kohoutek ze Zlína. „Devatero řemesel, desáté bída, říká se. Něco na asi tom bude. Občas si připadám jako Jára Cimrman,“ směje se Kohoutek. Pětačtyřicetiletý muž zvládá množství velice rozdílných aktivit.

Jednou z činností, které se věnuje nejdéle, je šermování. „Už odmalička jsme se s klukama rubali klackama. Na vysoké škole v Brně jsem v tom pokračoval. Tam už jsme měli mačety a málem jsem přišel o prst, takže jsme si řekli, že by bylo načase to trochu zkultivovat a přihlásili jsme se do skupiny historického šermu Rex na Špilberku,“ vzpomíná na šermířské začátky Kohoutek.

Po sametové revoluci prožívaly šermířské spolky černé období. Nebyl o ně zájem a členů rychle ubývalo. Pár let bez šermu zůstal i Kohoutek.

„Jednoho dne jsem vzal do auta stopařku, byla to studentka herectví. Ptal jsem se, jestli se na škole učí šermovat a když řekla, že ne, tak jsem se nabídl, že můžu vést kurz. Kupodivu to zařídila a od té doby učím mladé herce šermovat. Je to už skoro deset let,“ říká Kohoutek.

Šerm vyučuje, přestože nemá žádný certifikát. „Nic takového neexistuje. V historickém šermu je tolik škol a názorů, že si to stejně dělá každý po svém. Učili mě dobří šermíři a žádné zranění jsme zatím neměli. Vycházíme ze skript a zbytek čerpám ze svých dvacetiletých zkušeností,“ vysvětluje učitel, který vede i kurzy pro veřejnost.

„Zájem je přiměřený tomu, že se dnes lidé neradi hýbou,“ míní Kohoutek. Zároveň tvrdí, že dokáže záhy rozeznat, komu šermování půjde a komu ne. „Někdo se dobrým šermířem nestane ani po dvouletém tréninku. Jde to poznat podle pohybu a nasazení. Je to jako s muzikou. Někdo na ni má buňky, jiný ne,“ soudí.

Zbroj z lepenky

Od šermování je jen malý krok ke zbroji. Výrobou brnění se Miroslav Kohoutek také zabývá. Nepoužívá však plech, ale lepenku. „V osmdesátých letech šel v televizi film Excalibur a mě úplně uchvátila zbroj, které tam měli rytíři na sobě,“ zasnil se muž, který byl tehdy u zrodu akcí, jako je například dobývání hradu.

„První boje dřevěnými zbraněmi proběhly na Vikštejně ještě pod dohledem Státní bezpečnosti v osmdesátých letech. Bývaly to masakry, proto jsem si vyrobil lepenkovou zbroj. Byla lehká a dobře tlumila údery. Úplně první typ jsem vyrobil podle vystřihovánky rytíře Vítka z časopisu Abc. S přezdívkou Excalibur jsem se těchto akcí účastnil asi šest let,“ vzpomíná Kohoutek.

Lepenková zbroj mu podle jeho slov dokonce zachránila život. „Bylo to živelné. Dvě tlupy se vrhly proti sobě a mydlily se hlava nehlava. Dostal jsem přes palici násadou od krumpáče. Kdybych neměl helmu, tak je asi po mně. Po jedné akci skončilo v nemocnici ve Vítkově víc než třicet lidí,“ bilancoval Kohoutek.

Jeho brnění se osvědčila a byl o ně zájem, začal je proto vyrábět i na zakázku. Když působil na hradě Bouzově, kde se staral o program pro návštěvníky, vyrobil dětské zbroje pro rytířské souboje.

„Vypadalo to perfektně, tak jsem je začal prodávat. Dodnes dělám zbroj na míru, ale uživit se tím nedá. Mám vlastní technologii úpravy lepenky, takže brnění má krásnou patinu a vypadá jako ocelové. Hodně záleží na kvalitě materiálu, a ta šla během posledních let prudce dolů. Najít dobrou lepenku je dnes velký problém,“ stěžuje si Kohoutek.

Zlínský Cimrman

Do sféry Kohoutkových zájmů spadá i divadlo. Zakotvil ve vizovickém souboru DNO neboli Divadle nahodilých ochotníků, které se specializuje na hry autorské dvojice Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak.

„Divadlo Járy Cimrmana se mi vždycky líbilo. Kdysi jsem hrál ve vizovické Sokolovně jako muzikant na nějaké prodejní akci pro důchodce a dostal jsem se k partě, která hledala lidi do divadla. Tehdy jsem měl hrát Limonádového Joea. Naštěstí z toho sešlo, ale dostal jsem se oklikou k souboru, který hraje cimrmanovské hry. Mou první rolí byl praktikant Hlaváček ve Vraždě v salonním kupé a dokonale mi padla.

Na jiné divadlo bych asi neměl, ale Cimrman mi sedí,“ směje se Kohoutek.
Kromě her divadelních se zaměřuje pozornost zlínského univerzála i směrem k deskovým hrám. Nejenže je rád hraje, ale také je vymýšlí. „Vymyslet hru není tak složité. V dnešní době je spousta lidí, kteří se tomu věnují, prodávají je ve svých internetových obchodech a jsou docela úspěšní. Pro mě je to hlavně zábava,“ říká Kohoutek.

Podle autora není těžké uvést na trh hru, která vychází ze známých principů, těžší je přijít s něčím originálním. „Modifikovaných her jsou plné regály supermarketů, ale vymyslet něco původního, aby to bylo zábavné a jednoduché, to je daleko horší,“ tvrdí Kohoutek. Pochlubit se může například originální hrou, kterou nazval GanXtaZ. V ní se hráči propracovávají z nejnižších sociálních struktur až mezi smetánku.

Dokonce uspořádal ve zlínské hvězdárně její oficiální křest. „Je to skvělá hra, u které si všichni užijí spoustu legrace. Hráči mohou podvádět, uzavírat pakty proti ostatním, korumpovat se navzájem, pomáhat si. Je to jako v životě,“ chválil hru jeden z aktivních hráčů Petr Staroveský.

Ojedinělý je také jeho projekt velké námořní bitvy. Hráčský tým si na celý den pronajme tělocvičnu a na obrovském herním plánu se odehrává politický boj o moc. „Někteří hráči hrají politiky, další ministry nebo novináře, kteří vydávají noviny. V menším měřítku to odráží reálný svět. Funguje lživá propaganda, uzavírají se pakty a porušují smlouvy, občas i vybuchne atomová bomba,“ vysvětluje koordinátor projetu.

Tříštění mě baví

Kohoutek si v pestré paletě zájmů doslova libuje. Kromě zmíněných aktivit se věnuje i hudbě. „Chápu, že pokud chce být někdo úspěšný, tak se specializuje na jednu věc a úspěch se většinou dostaví. Doba přeje specializacím. Je to ale vždy věc volby a záleží na tom, co člověk chce. Mě baví se tříštit. Nevadí mi, že zrovna nemám peníze. Na druhou stranu si nemyslím, že bych se měl vyloženě špatně,“ dodává osobitý Zlíňan.

Ke čtyřicátým narozeninám si nechal z recese vyrobit vlastní bustu. Její slavnostní odhalování se neslo v cimrmanovském duchu. „Možná to vypadá jako projev narcisismu, ale zapadá to do mého světa. Chtěl jsem tím také říct, že busty a sochy nemusí mít jen masoví vrazi, ale zaslouží si je i obyčejný člověk,“ uzavírá se smíchem Kohoutek.

Znáte nějakého zajímavého člověka ze svého okolí? Napiště nám na redakcezlin@mf.cz.