Kdo čekal, mohl do nebe. Českého

Redaktor Sedmičky nocoval před Divadlem Bolka Polívky spolu s těmi, kteří chtěli vidět Cimrmanovu nejnovější hru.

O cimrmanovský humor je mezi lidmi stále zájem. Můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory, můžeme s tím i nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat, řekl by skalní cimrmanolog. Množství zájemců, kteří si v Brně vystáli frontu na hru České nebe, mu dává za pravdu.

Střídání stráží

Je úterý 20. října. Potácející se opilci vycházejí z Poslední leče, hospůdky v Divadle Bolka Polívky, a nevěřícně si protírají oči. Jsou tři hodiny ráno a ve dveřích kulturního stánku se potkávají se střízlivými slečnami Martinou a Zuzanou Turkovými. Zatímco společensky unavení štamgasti míří do peřin, slečny si stelou pod oknem pokladny divadla, která otevírá až za šest hodin. V devět ráno prodej lístků začíná.

„Jsme první. Spaly jsme sice jenom čtyři hodiny, ale je to nádherný pocit. Vědět, že nám nikdo lístky nevyfoukne,“ raduje se Martina Turková. Stejně jako její sestra a další zájemci o České nebe může koupit jen čtyři vstupenky. Víc nikdo nedostane. Vedení divadla chce zabránit tomu, aby se s lístky kšeftovalo.

Sestry Turkovy si pod pokladnou rozbalují karimatku, napijí se horkého čaje z termosky, zakousnou se do bagety a zavírají oči. Mají času dost. Na rozdíl od posledního předprodeje.

„Přišly jsme asi ve čtvrt na sedm, jenže lístky už jsme nedostaly. Letos jsme změnily taktiku a rozhodly se kvůli vstupenkám v divadle přenocovat. Tentokrát to stoprocentně vyjde,“ tvrdí Zuzana Turková.

Kostel svatého Jakuba odbíjí pátou. Ve foyer divadla je už na padesát lidí. Dostat se dovnitř je nemožné. Další příchozí musí čekat venku. Teplota se pohybuje okolo nuly a na dlažbu Jakubského náměstí dopadá slabý déšť. Fronta roste, lidé se choulí do zimních bund. Mnozí se zahřívají i vnitřně, a tak se náměstím line vůně svařeného vína se skořicí a hřebíčkem, někdy i rumu.

Čepici s bambulí má hluboko do čela zaraženou i Ludvík Ráček. „Oblékl jsem se jako na hory. Jinak bych zmrznul. Hodila by se štamprle něčeho ostřejšího. Přijel jsem ale autem, takže nemůžu ani kapku,“ říká muž. Nocování ve frontě není jeho premiérový zážitek. „Naposledy jsem spal ještě za komunistů před jihlavskou Mototechnou. Čekal jsem na pořadník na auto Škoda Favorit. Dostali jsme čísla a čekali. Když si někdo odběhl, měl smůlu. O novém autě si mohl nechat zdát,“ vzpomíná Ráček na dávné časy.

Pamětnicí je také sedmdesátiletá Eva Putnová. „Za komunistů jsem stávala na kdeco. Nevím, zda lístky dostanu. Ale přála bych si to. Herci už jsou staří pánové a já taky nejsem nejmladší. Možná je to naposled,“ říká Putnová.

Vyprodáno, zavíráme

Krátce po osmé ráno přichází do divadla nejdůležitější člověk. Pokladní. Přestože má kasu otevírat až v devět, roztáhne saténový závěs o dvacet minut dřív. Ví, že se nejméně hodinu nezastaví. Deset minut po desáté oznamuje, že všechna představení Českého nebe jsou vyprodána.

„Je to pech. Zvlášť, když lístky dojdou těsně před vámi,“ vzdychne Martin Růžička. Schovává si peněženku do náprsní kapsy a odchází.

Další informace o cimrmanovské mánii v Brně čtěte v týdeníku Sedmička