Kdo nic nedělá...
Nemohlo se udělat víc? Podobné otázky padají vždy, když vznikne něco nového. A my Češi jsme pověstní tím, že máme ke všemu novému spíše nedůvěru a rádi remcáme na poměry. Není to jiné ani v pohraničí v oblasti Orlických hor, ve kterém se po vstupu Česka do Schengenu mnohé změnilo. Někteří lidétam před více než dvaceti lety nadávali na to, že nemohou přes hranice na houby, že ve vesnicích chcípl pes, že cesty končí na hranici závorou.
Když jsem jako kluk v lese kousek u naší chalupy prošel tajně kolem červenobílého patníku a vydal se na průzkum polského území, aniž by o tom rodiče věděli, bylo to pro mě dobrodružství. Hranice s Polskem byla tehdy kromě několika přechodů neprostupná. Několikrát za den „po čáře“ procházeli ozbrojení polští pohraničníci. Tehdy měli v Polsku výjimečný stav. Ušel jsem pár desítek metrů a vrátil se zpět. Byl jsem zklamaný, les v Polsku byl stejný jako u chalupy a nechápal jsem, proč si tam nemůžeme chodit hrát na vojáky.
Loni v prosinci uplynuly čtyři roky od chvíle, kdy česko-polská hranice začala být jen čarou na mapě a pohraničí začalo ožívat. A světe, div se, někteří lidé, a není jich málo, opět nadávají. Jedni, že kvůli novým hraničním přechodům přišli o svůj klid, a druzí, že se víc krade a tak dále.
Ano, jistě mají důvod a svým způsobem je i chápu. Ale nemohu se ubránit pocitu, že kdyby se hranice zase zaklaply, tak to s nářky bude stejné. Vždycky se něco najde. Samozřejmě, že se tam za ty čtyři roky všechno nepodařilo, jak by si lidé přáli, ale rozhodně se udělalo hodně dobrého a stálo to mnoho úsilí. Jak se říká, kdo nic nedělá, nic nezkazí.
