Osmačtyřicetiletý restaurátor René Tikal je krkonošský rodák z Vrchlabí. Přesto poslední roky tráví v Olomouci, kde se věnuje památkám. Ve městě, kde se nakonec i oženil, zná podrobně každou sochu. Je to on, kdo je opravuje, když se stanou terčem vandalů.
Kvůli čemu vás nejčastěji volají k opravě sochy? Většinou jde o vandalismus. Prostě tam vyleze člověk a něco utrhne nebo urazí. Občas se to stává opakovaně. Nějaký blbec slaví maturitu, utrhne to a hodí do škarpy. Problém je v tom, že lidé nevidí jiné hodnoty než to, v čem jezdíte, kde bydlíte a co máte na sobě. Chybí výchova, úcta k rodičům, k tomu, co vytvořil někdo před námi. Zkrátka desatero.
Proto jste opravoval i utržený caduceus na Merkurově kašně. Ano. Ale to už byla asi pátá kopie té hole. Bohužel při tom poškodili i ruku, která jej svírá. A ta už byla v minulosti také opravovaná.
Jak se to opravuje? Vytvoří se z pískové drti umělý kámen, který se pak přesně vymodeluje podle hliněné předlohy. Když se udělá dobře, nejde rozeznat od originálu. Trend je nespojovat kovové prvky s kamennými pevně, ale spíše v měkkém loži, aby příště utrhli jen železnou hůl nebo svatozář, ne celou ruku. Opravami se ale vždy degraduje původní rukopis autora.
V jakém stavu jsou památky v Olomouci? Budu upřímný. Kdyby na ně nesahali diletanti, tak by vydržely ještě staletí. Protože je ale opravují lidé, kteří jim nerozumí, jsou kvůli neodborným zásahům v žalostném stavu. Příkladem je Sloup Nejsvětější Trojice, který je černý jak bota. Je dokonce v horším stavu než před restaurováním.
Jak je to možné? My také občas nadáváme na lidi, kteří pracovali dvacet let před námi - nějakým způsobem. Ale oni pracovali v dobré vůli, tehdejší technologií a některé věci jsou dodnes zdařilé. Tady ale fungují zvláštní vztahy a oprava trojičního sloupu se ošidila. Nijak se nečistil. Ušetřily se tím sice miliony, ale za jakou cenu.
Takže už některé památky nevypadají tak, jak je znali naši předkové? Málokdo například ví, že dříve sochy hrály všemi barvami. Sochy byly totiž vybarvované polychromií. Barevné musely být i ty na kašnách. Působily úplně jinak. Je to poznat i na tom rukopise sochaře, kterého vždy doplňoval malíř. A ten dal dílu správný punc.
A proč se sochy barvily? Aby připomínaly italský mramor. U nás je jen pískovec a vápenec. Žádné barevné materiály. Pískovec sám o sobě nemá tvář.
Jak to, že dnes barevné nejsou? Ten trend přišel po válce. Prostě tehdy vzali louh a barvy smyli. Dodnes se s tím potýkáme, protože louh všude dělá skvrny.
Co považujete za svůj „majstrštyk“? Mezi nejvýznamnější věci, které jsme s kolegy dělali, patří Svatý Kopeček, kde jsme restaurovali sochařskou výzdobu na rezidencích a v průčelí baziliky. Později jsme tam také dělali různé architektonické prvky. Byla to životní záležitost.
