Kdybych neměla obrnu, jsem herečka

Hana Hejduková
Na besedu do knihovny přijela spisovatelka Irena Fuchsová.

O knihy Ireny Fuchsové, ale i o besedy s ní je mezi lidmi zájem. Se čtenáři v Boleslavi si povídala poprvé. „Obvykle máme výstavku z děl autora. Vaše je malá, protože jsou knihy rozpůjčované,“ omlouvala se ředitelka Knihovny města Mladá Boleslav Věra Mimrová. „To nejste první,“ smála se Fuchsová.

Boleslav ale určitě znáte. Pracovala jste jako nápověda v kolínském divadle.
Ano, na zájezdy jsme sem jezdili pravidelně. V sedmdesátých letech jsme si tu rezervovali místa v čínské restauraci, která byla snad první v republice. Menu stálo v době, kdy jsem měla zálohu tři sta korun, padesát korun. Jezdili jsme i později do nádherně zrekonstruovaného divadla. Hlavní ale je, že se podařilo udržet stálou scénu. Kolínská, která patřila k nejlepším ve středních Čechách, takové štěstí neměla.

Proto teď napovídáte v Činoherním klubu. Se kterými herci je nejvíc práce?
Třeba Petr Nárožný umí vždy vše. S Ondřejem Vetchým si zase text opakujeme v šatně. Ale díky tomu, že jsem dobrá nápověda, režisér leckdy nepozná, že text neumí. Nejradši mám, když chce herec napovídat vše. Jakmile ho mám jen hlídat, protože se text už učil, je to náročné. Pauzy se teprve tvoří, já mu třeba větu hodím, ale on ví, co má říkat, že prý tam má pauzu. Udělám si tedy značku, pak to ale režisér změní, což mně neřeknou, takže když pak zapomene opravdu, neporadím mu.

Můžete čtenáře pozvat na svůj oblíbený titul?
Všechny jsou pěkné. Nezapomeňte ale, že při zkouškách sedím tři měsíce a jsem inscenace úplně nalokaná. Ale šla bych na Osiřelý západ. A možná na Pana Polštáře.

Vedle toho píšete, brzy vám vyjde další kniha.
Ano, čtyřiadvacátá. Jde o velmi skandální povídky z prostředí divadla. Veronika Žilková mi je vrátila, že je na mé besedě číst nebude, protože by musela stále říkat „ale my takoví nejsme“. Jenže jsem u divadla čtyřicet let a v povídkách je buď to, co se stalo mně, nebo někomu v okolí.

Tak píšete vždy. Ozve se někdy potrefená husa?
Lidé se samozřejmě poznají. Nikdy se mi ale nestalo, že by mi vytýkali, co jsem napsala. Většinou se ostatně dotyčného předem dovolím. Často, když pak příběh o nějakém problému vyjde, knížku dají tomu, koho se týká, ve snaze problém odstranit.

Víte, kdo je váš čtenář?
Více než muži mě čtou ženy. Jejich věk neznám, ale píší mi jak mladé, tak starší a také na besedách je skladba různá.

Povídky vám vycházejí i v časopisech, ve kterých?
Například v Nei-reportu, Claudii, Napsáno životem nebo v Času na lásku. Nově spolupracuji také s internetovými stránkami Třetí věk, kde mi vychází román na pokračování, a se stránkami pro lesbičky a gaye. Práce stále přibývá.

Přesto vás nepřijali do Obce spisovatelů.
Chtěli poslat dvě knížky, pak mi napsali, že mě nepřijímají. Na můj dotaz proč už neodpověděli. Neodpustila jsem si jim odepsat, že si mé knížky, které mezi nimi určitě kolují, mohou nechat. Být členem ale nebyla moje ambice. Sháněla jsem informace o nějaké soutěži a při tom se náhodou zeptala na členství. Takhle už jsem se navrtala do různých situací.

I do psaní?
To ne, odmala jsem věděla, že vydám knihu. Kdybych neměla dětskou obrnu, byla bych stoprocentně herečka. Dědeček byl režisér, psal hry, hrál i strýc a tety. Po obrně mi asi někdo řekl, že herečkou nebudu, protože mám nemocnou nohu. Tehdy jsem si začala kreslit sadistické seriály a věděla jsem, že budu psát. První povídka mi vyšla v příloze Rudého práva v roce 1984, pak v řadě novin a časopisů, v dalších po listopadu 1989. V roce 2001 jsem oslovila tři knižní nakladatelství a o povídky měla zájem všechna.

I nápověda vlastně pracuje se slovy.
Vzácně se mi práce propojují. Kdyby se mě někdo zeptal v pětadvaceti, zda bych si vybrala divadlo, či psaní, zvolila bych divadlo. Po třicítce se to ale zlomilo a cítím se víc spisovatelkou. Ostatně i na vizitkách jsem zprvu mívala nápověda a spisovatelka, pak spisovatelka a nápověda. Teď tam mám jen Irena Fuchsová. Čím dál víc je mi fuk, zda budu v novinách.

Profesní sen nemáte?
Sním jen o tom, abych blbě nešlápla. Noha po obrně by totiž nešla operovat a skončila bych na vozíku.