Perník, koně, Paramo a… Vypsaná fixa! S trochou nadsázky by se dalo říct, že se oblíbená kapela stala symbolem města stejně jako další tradiční artefakty. Pardubická parta se za posledních sedmnáct let zabydlela na české scéně, a byť není příliš slyšet z rádia a nedobývá televizní hitparády, koncertní sály po celé republice dokáže zaplnit do posledního místa.
Vypsaná fixa nedávno dokončila turné k nové desce, připravuje hudbu k filmu a na začátku roku si už tradičně dává odpočinek od koncertů. „Prostě se nadechneme, rozkoukáme, a uvidíme co dál,“ říká zpěvák, textař a hnací motor Vypsané fixy Michal Mareda, kterému muzikanti a fanoušci neřeknou jinak než Márdí.
Jste z Pardubic a často o nich zpíváte. Dalo by se říct, že jste jedním ze symbolů města?
Jako symbol Pardubic si spíš představím Zelenou bránu, Velkou pardubickou nebo Zlatou přilbu. Nebo hokej a perník, že jo. Navíc jsou tu další kapely, které jezdí po celé republice - třeba Volant nebo Dukla Vozovna. Asi nejsme žádný symbol, ale je pravda, že lidé vědí, odkud jsme. I když už dva z nás bydlí v Praze, pocházíme všichni z Pardubic a Pardubice uvádíme pořád jako domovské město.
Souvisí to i s tím, že se na každém albu objevují nějaké motivy z Pardubic? Třída míru, Kašpar, automatické mlýny a tak dále?
Žiju tady, a asi už tady budu napořád, líbí se mi tady. Takže mě město nějakým způsobem ovlivňuje. Já to takhle mám, že se rozhlížím, pozoruju a vnímám, a to se pak projevuje v textech. Kdybych byl z Ulánbátaru, tak by tam byl Ulánbátar.
Dáváte tam takové motivy schválně, nebo to tak nějak vyplyne samo?
Je to jedna z částí, která mě ovlivňuje. Město je taková základna. Žiju tady, tak píšu o tom, co je tady. Občas si něco přimyslím, vymyslím, občas je to předělané mým pohledem, že to třeba nikdo jiný nerozklíčuje. Prostě využívám svého prostoru a píšu o tom některé písničky.
Často se tam objevují různé postavy. Třeba Klenot nebo Ýmo Mihai. Jsou to reálné postavy, nebo jsou vymyšlené?
Některé jsou úplně reálné, některé jsou vymyšlené, některé jsou tak napůl. Ty vymyšlené se zrodily v mojí hlavě, ty napůl vznikly třeba tak, že jsem někoho viděl, a pak jsem si ho přetransformoval.
Třeba Ýmo Mihai? Ten se objevuje na vašich deskách od samého začátku.
To je takový můj Tom Sawyer. Každý, kdo něco píše, někoho takového má. Škvorecký měl Dannyho Smiřického, já mám Ýmo Mihaie.
Vaše písničky se jen hemží pardubickými motivy a postavami, ale o Krychličovi není nikde ani zmínka. Nenapadlo vás napsat něco i o něm?
Ten nám zatím nějak uniká. Asi to bude tím, že postavy, které zajímají mě, jsou na první pohled takové méně výrazné.
Vaši hudbu poslouchají lidé v celém Česku. Nebojíte se, že někdy nepochopí nějakou písničku, která je úzce svázaná s Pardubicemi?
Podle mě jsou to jen takové kulisy, a ty se v jiné formě vyskytují i v každém jiném městě. Každé město má sídliště, většina měst má svoje hrdiny nebo pitoreskní postavy. A příběhy, které se tady dějí, se dějí i v jiných městech. To je ten základní vzorec, který je neměnný. Takový Ýmo Mihai může být kdekoli, jen se třeba jinak jmenuje. A to si myslím, že z našich písniček poznat je. Taky si je každý může vyložit po svém, žádný oficiální výklad neexistuje, a tak je to podle mě nejlepší.
Jaké vlastně je vaše publikum pohledem z pódia?
Vepředu jsou ti, co řádí, a vzadu jsou ti, co stojí a poslouchají. Je to rozložené tak, jak to v životě bývá. Když jsi mladý, tlačíš se dopředu, a čím jsi starší, tím víc si hlídáš to, co děláš. Jinak je to pestré publikum. Chodí na nás hodně mladších lidí. Ono to tak je, že člověk svoje nejoblíbenější kapely nasává mezi patnácti a dvaceti. Tím, že hrajeme dlouho, už jsou i lidi, kteří na nás chodili, pak odpadli, a teď už je ta fáze, že se zase vracejí. Ale myslím si, že máme inteligentní a tolerantní publikum. To jsem poznal třeba nedávno, kdy před námi hrál Vladimír Merta, což je úplně mimo naši mísu, úplně jiný styl. Lidi ho poslouchali a nějakým způsobem ocenili.
Změnilo se nějak publikum za těch více než patnáct let, co hrajete?
Určitě. To je dané postupem času. Nejdřív na nás chodili stejně staří lidi, teď tam jsou i lidi mladší než my. A přijde mi, že po našich posledních deskách se tam dostali i takoví lidi, kteří tam dřív nebývali. Stalo se třeba to, že když jsem začal hrát v Kašpárkovi v rohlíku, tak na nás začali chodit lidi, kteří chodí na něj. Když třeba na koncert přijde táta s dítětem, má ho na zádech a paří, to se mi strašně líbí.
Říká se, že dobrý koncert je i pořádně odskákaný publikem. Je to pravda?
Jasně, i pro nás je to ten nejlepší moment. Koncerty si chceme užít, teď jsme tady, tady nás máte. Rád se pohybuju. Když jsem dřív, než jsme založili fixu, chodil na koncerty, taky jsem se vždycky procpal dopředu a pařil. Tam je to totiž nejlepší!
Stane se vám ještě občas, že vás na koncertě publikum nepřijme? Že vám koncert připadá zdechlý?
V Česku ne. Ale hráli jsme třeba v Japonsku a tam to bylo úplně jiné. Tam nás lidi ze začátku jen pozorovali, protože nás neznali, ale nakonec to bylo dobré. I u nás je to na různých místech různé.
Jak vznikají texty, které píšete? Dá se to naplánovat a vyrobit na míru, nebo jde o momentální a spontánní nápady?
Je to různé. Doma mám španělku a hodně na ni hraju. Když mě napadne nějaká melodie, tak si ji nahraju. Ideální je, když mě hned s melodií napadne i nějaký text, že to přijde samo. To bývají ty nejlepší písničky. Druhý způsob je ten, že mám melodii a snažím se vymyslet nějaký text. A třetí způsob je ten, že mě něco napadne jen tak. Že třeba slyším nějakou zajímavou věc nebo situaci. Zapíšu si to, a když mám nějakou melodii, tak to probírám a hledám, co by se k sobě hodilo.
Takže si píšete i do šuplíku?
Hodně. Mám takovou krabici, kam všechny texty házím, a funguje to trochu jako kompost. Občas je potřeba to přeházet a probrat a často najdu třeba nějakou starší věc, kterou použiju. Ten časový odstup je dobrý, stejně jako u toho kompostu. Pořád tam něco přihazuju a něco odebírám. Občas mi třeba někdo řekne, že první deska byla skvělá, ale teď už to neposlouchá. Ale málokdo ví, že na těch deskách nikdy nejsou úplně nové písničky. Třeba na té poslední máme písničku, která mohla být na první desce, a čekala devět let, než se na album dostala.
Jak vzniká vaše hudba?
Většinou přijdu s nějakým motivem a zahraju ho klukům. Těm se to buďto líbí, anebo nelíbí, takže se buďto připojí, nebo nepřipojí. A když se připojí, tak to pak celé předěláme. Dost písniček taky vznikne ze společného jamování.
Je pravda, že inspiraci pro některé texty jste čerpal při práci s postiženými dětmi?
Byl jsem na civilce ve Svítání (centrum pro handicapované děti - pozn. red.) a třeba písničku 1982 jsem v podstatě napsal tam. Rozhodně mě to hodně ovlivnilo, ty děti v sobě mají takovou zvláštní sílu a upřímnou energii. Práce mě bavila, ale myslím si, že se to nedá dělat dlouho. To pak blízkost člověka zvláštním způsobem ovlivňuje. Někdo to zvládne, ale mně ty dva roky přišly tak akorát. Byla to dobrá zkušenost, která se mi pak hodila. Naučil jsem se třeba přebalovat a zahlídnul jsem díky nim svět trochu jinak.
Poslední tři vaše desky, Fenomén, Klenot a Detaily, mi přijdou mnohem přesnější a uspořádanější než ty předchozí. Je to záměr, nebo to vyplynulo samo?
Podle mě je to producentem, který je rád, když je to všechno zahrané přesně, pořádně a nefalešně. Vliv Dušana Neuwerta, který není hardcorový producent, je tam znát. A na ten náš bordel, který dohromady děláme, byl správnou volbou ve chvíli, kdy se to mělo někam posunout.
Předposlední album Klenot jste nahrávali v Anglii, poslední Detaily už ne. Proč?
Měli jsme možnost být v nejlepším českém studiu. Na další nahrávání v Anglii jsme neměli peníze, ale chtěli jsme nějak kvalitativně navázat, aby to nebylo jako demo z obýváku. Zvolili jsme tuhle možnost. Studio bylo v podstatě srovnatelné s těmi anglickými, ale levnější, takže jsme na to měli víc času.
Proč jste tehdy nahrávali zrovna v Anglii?
Protože kvůli kapelám z té země jsme začali hrát! A pořád jsme si říkali: Jak to, že jim to tak zní? Chtěli jsme si to vyzkoušet a zažít to. Protože když se má kapela někam posunovat a směřovat, musí pořád někam jít. A tohle byl takový náš další level.
A kam směřujete teď?
Když se dodělá deska, zhodnotí se nějaké období, u nás dvouleté. A teď budeme dělat třeba soundtrack k filmu Čtyři slunce od Bohdana Slámy. To je teď takový hlavní plán. Tak to uděláme a pak uvidíme. Budu dál psát písničky, ale byznys s cédéčkama je v takovém mezidobí, že vlastně vůbec nevíme, jestli zase někdy vydáme cédéčko. Jestli se to třeba nebude dělat po jedné písničce, nebo po čtyřech, jak se vlastně v budoucnu hudba bude šířit. Teď se vydýcháme a uvidíme, co bude.
Nemrzí vás, že Vypsaná fixa, podobně jako další české kapely, není příliš slyšet v rádiích?
V Pardubicích existovalo rádio, kde náš bubeník dělal moderátora. A dramaturga tam dělal nějaký borec. Nejdřív nás nechtěl hrát proto, že jsme neměli oficiální cédéčko. A když jsme ho pak natočili, řekl to na rovinu: Prostě vás hrát nebudu. A takhle to je. Buďto splňuješ nějaký jejich vzorec, anebo ne. A my ho nesplňujeme. Ale jsou tady i rádia, která nás občas hrají. Hey, Radio 1, Rockzone nebo Beat, takže já si nakonec myslím, že to takhle prostě je a nemá cenu se tím dál zaobírat.
V devadesátých letech vzniklo v Pardubicích hodně kapel, které se nakonec prosadily na české scéně. Kromě vás třeba Ready Kirken, -123 minut, Volant, Dukla Vozovna. Čím to bylo?
S Ready Kirken jsme se normálně kámošili a měli jsme spolu zkušebnu. Bylo tam takové vlhko, že když si tam člověk nechal koženou bundu, do rána na ní měl plíseň. Fungovalo tady rádio Panag, které to hodně podporovalo, byl tady klub, a to byl základ pro vznik spousty kapel. Když je tady rádio, které zahraje Priessnitz, Visací zámek, Mňágu a podobné party, lidi se s tím seznámí. Pak přijdou do klubu, tam se seznámí s dalšími takovými nadšenci, a řeknou si, že chtějí taky založit kapelu. Jeden čas tady bylo opravdu hodně kapel.
Občas je vás vidět na nějaké veřejné akci, hráli jste třeba při oslavách hokejového titulu nebo na demonstraci proti kácení v Tyršových sadech. Jste patrioti?
Hokej sleduju odmalička a byl jsem nadšený, že jsme vyhráli. Je to místní fenomén a zahráli jsme tam rádi, je to výjimečná událost. A co se týče Tyršových sadů, tak jsme proti tomu. Nesouhlasíme s tím, aby se tam vykácelo tolik stromů. Jsem rád, že se toho někteří lidi ujali a mediálně to rozvířili, to jsou věci, o kterých se má mluvit veřejně.
MICHAL MAREDA
* Narodil se 5. června 1974 v Pardubicích.
* Je ženatý, má tříletou dceru.
* Už od školních let má přezdívku Márdí.
* Zpěvák a textař pardubické skupiny Vypsaná fixa.
* Působí i v projektu Kašpárek v rohlíku.
* S Vypsanou fixou začal hrát v roce 1994. Od té doby skupina vydala pět demonahrávek a osm řadových desek.
* Spolu s ním ve Vypsané fixe působí Petr Martínek alias Pítrs (bicí), Milan Kukulský alias Mejla (Kytara) a Daniel Oravec alias Mejn (baskytara).
