Když mi na krku visela zlatá medaile, vyhrál jsem boj s osudem

Příběh Davida Drahonínského je plný emocí. V roce 1999 byly hodně negativní. Tehdy sedmnáctiletého mladíka, vášnivého sportovce, zasáhl smutek z ochrnutí po úrazu. O devět let později naopak pocítil obrovskou radost. Na krk si pověsil zlatou paralympijskou medaili za první místo v lukostřelbě.

Jak se vám přihodil úraz, po kterém jste ochrnul?

Jednoho dubnového večera v roce 1999 jsem se večer vrátil hodně unavený z tréninku taekwonda, praštil jsem sebou do postele a usnul. Ke svému zděšení jsem se ale probudil v nemocnici. Až tam jsem se dozvěděl, že jsem v noci vyskočil z okna a že trpím náměsíčností. Lidé při ní provádějí běžné činnosti, aniž by to tušili či si na to po probuzení vzpomněli. Většinou se jim nic nestane, ale já jsem to štěstí neměl.

Co se tedy stalo?

Šel jsem na balkon a spadnul jsem ze třetího patra dolů. Samozřejmě si na nic nepamatuji a nedokážu říct, co jsem tam vlastně dělal a proč jsem tam šel. Těžce zraněného mě pak našel bratr s maminkou. O téhle nemoci jsem ale neměl do té doby tušení a lékaři ji v nemocnici odhalili až po několika speciálních vyšetřeních.

Jaké zranění jste si pádem způsobil?

Měl jsem poraněná játra a slezinu, zlomenou ruku, přerušenou míchu, nohy jsem vůbec necítil a jako bonus jsem pak v nemocnici prodělal těžký zápal plic. Čtrnáct dní jsem ležel na ARO a měl jsem opravdu na kahánku. Když jsem se z toho nejhoršího vyhrabal, dozvěděl jsem se, že už nikdy nebudu chodit. Přitom jsem se upínal k naději, jelikož jsem cítil záškuby v nohách, ale lékař mi řekl, že to jsou jen křeče. Na jednu stranu jsem byl rád, že mi řekli pravdu, i když byla krutá, na druhou stranu jsem si ale nedokázal představit, jak budu dál žít. V sedmnácti letech…

Nakonec jste se s handicapem vyrovnal obdivuhodně, a dokonce jste se stal úspěšným sportovcem. Co vám tehdy pomohlo?

Kdyby mi teď někdo řekl, že vynalezli lék na porušenou míchu a já zase začnu chodit, skákal bych radostí a klidně bych se zařadil mezi chodící spoluobčany. Být vozíčkářem je přece jen docela náročné a znamená to spoustu překážek. Tehdy mi kromě rodičů a sourozenců, kteří za mnou chodili každý den a drželi mě nad vodou, pomohl hodně herec Jan Potměšil. Setkal jsem se s ním při rehabilitaci v nemocnici, probrali jsme situaci a vyslechl jsem si jeho zkušenosti s ochrnutím. Ten správný impuls do života jsem pak dostal v Rehabilitačním ústavu v Kladrubech.

Uvědomil jste si, že podobně postižených lidí je víc?

Přesně tak! Den ode dne jsem viděl na vlastní oči, že nejsem sám. Někteří na tom byli stejně, jiní dokonce hůř. A právě v Kladrubech jsem se rozhodl, že se vrátím zpátky do života. Přestal jsem se litovat, naučil jsem se pohybovat na vozíčku a po návratu domů jsem se pustil do studia na obchodní akademii v Janských Lázních. Udělal jsem si i řidičák a přestěhoval jsem se s rodiči do bezbariérového bytu. Sportům, jako je fotbal, volejbal i taekwondo, jsem musel dát vale, ale objevil jsem jiné.

Jaké?

Nejdříve jsem začínal s boccií (sport pro tělesně postižené podobný pétanque - pozn. red.) a v roce 2001 jsem na mistrovství Evropy obsadil páté místo. Pak mě uchvátila lukostřelba a byla to láska na první pohled. Zpočátku mi to s lukem vůbec nešlo, ale postupem času jsem se prostřílel docela daleko a naučil jsem se zasáhnout ten správný cíl.

Naučil jste se to tak dobře, že jste získal zlato na paralympiádě v Pekingu. Jaký to byl pocit?

Neuvěřitelný. Za sportovní kariéru ho zažije jen malý zlomek sportovců. V Pekingu mě svět vůbec nebral jako adepta na zlatou medaili, ale postupně jsem se přes kvalifikaci, kterou jsem vyhrál novým paralympijským rekordem, dostal do čela závodu. Vedení jsem si udržel i v následných eliminacích a v semifinále jsem si to rozdal s kolegou lukostřelcem z Finska. Před posledním šípem byl náš stav srovnaný a já pak dal devět bodů, on jen sedm. V tu chvíli mě zaplavil pocit štěstí z postupu do finále, vždyť jsem měl „přinejhorším“ jisté stříbro.

Byl jste před finále nervózní?

To ze mě úplně spadlo. Závěr závodu jsem si maximálně užil a najednou jsem měl zlato! Určitě na mojí straně stálo i trochu toho štěstíčka, ale to ke sportu patří. Štěstí přeje připraveným a já do Pekingu připravený byl. Měl jsem nový luk a už před odjezdem jsem věřil a všude v médiích i tvrdil, že když budu zdravý, tak to zvládnu.

Co pro vás po devíti letech boje s ochrnutím zlatá medaile znamenala?

V hledišti bylo pět tisíc diváků, můj táta seděl kousek ode mě, a kdyby měl ten stadion střechu, tak si rozbil hlavu, jak skákal vysoko radostí. Při předávání medailí mi pustili hymnu, zavřel jsem oči a celý život mi před nimi proběhl. Všechny ty dny, které jsem strávil na střelnici při trénincích a všechny radosti a trable, které mě jako vozíčkáře běžně potkávaly. Když mi visela zlatá medaile na krku, tak i s tím vozíkem pod zadkem jsem měl pocit, že jsem právě vyhrál boj s osudem. Pamatuji, jak mě můj táta po vítězství chtěl odtlačit z lukostřelecké čáry a já měl ještě pověšený toulec se šípy na vozíku. Sada šípů z toulce se mi dostala pod kolo a já mu říkal: „Pozor šípy“! A on: „Kašli na ně! Koupíme nový.“ Sada šípů stojí osmnáct tisíc korun.

Je vidět, že nenecháte váš handicap, aby vás omezoval. Nebál jste se jít studovat i do zahraničí.

Když jsem si dodělal bakalářské vzdělání na Metropolitní univerzitě v Praze, pokračoval jsem v magisterském studiu. A ve druhém ročníku jsem odjel do německého Frankfurtu nad Odrou, kde jsem měl strávit jeden semestr, ale nakonec jsem tam zůstal hned dva. Frankfurt je městečko s šedesáti tisíci obyvateli a překvapila mě tam skvělá bezbariérovost. Nejen na úřadech, kde to člověk očekává skoro automaticky, ale i na veřejných místech. Snad jen místní diskotéka byla prošitá schody zleva doprava, ale tam mě to rozhodně netáhlo.

Užil jste si zahraniční studentskou zkušenost?

Ve Frankfurtu jsem potkal super lidi nejen při studiu, ale i v tamním lukostřeleckém klubu. Byli hrdí, že mohou trénovat po boku paralympijského vítěze. A kromě studijních vědomostí jsem tam našel i díky skvělým lidem opět chuť k tvrdému tréninku. Jako vozíčkáře mě fascinovalo, že do Berlína jezdil každou hodinu bezbariérový vlak, do kterého jsem se vždy v pohodě dostal a za hodinku už jsem byl v hlavním městě. V Německu jsem si ale užil i spoustu dobrodružství, jako třeba zabouchnuté klíče v bytě, podařilo se mi převrátit i s elektrickým vozíkem do silnice anebo jsem zapadl s autem a vytahoval mě cyklistický tým dorostenců.

Chystáte se i na paralympiádu do Londýna. Je těžké na takové akce sehnat peníze?

To je náročné pro každého sportovce. Mě naštěstí podporuje Spastic Handicap, TJ Spastic Sport Praha a Český paralympijský výbor a díky tomu je moje situace dobrá. Sám se také snažím shánět sponzory a od Pekingu jsem si pár partnerů, díky kterým může moje příprava probíhat ještě intenzivněji a kvalitněji, sehnal. Za to jim velmi děkuji! Je bohužel pravda, že dnešní ekonomická krize sportu moc nenahrává, ale myslím, že pro většinu firem je to jen dobrá výmluva, aby své zisky ještě zvýšily.

DAVID DRAHONÍNSKÝ

• Narodil se 19. května 1982 v Kaplici na Šumavě.
• Vystudoval Metropolitní univerzitu v Praze.
• Mezi jeho koníčky patří handbike, fitness, florbal, kulečník a plavání.
• Poslouchá hudbu Chinaski, Wohnout, Bon Jovi či Linkin Park.
• V lukostřelbě handicapovaných má stříbrné medaile z mistrovství světa i Evropy a zlato z paralympiády v Pekingu.
• V roce 2006 se stal mistrem republiky v lukostřelbě mezi zdravými sportovci.