Autem na nádraží, rychle do pokladny pro jízdenku a už na vybydleném Horním nádraží vyhlížíme vlak do Chomutova. Víkendová dopoledne posledních několika let se díky mému synovi často drží stejného scénáře. Cestou do zooparku zběžně spočítáme vagóny, sám si vybere kupé a z okna mi prstem ukazuje, co že se to zrovna ve světě děje. Kulisy zná dopodrobna. I cílový čas, mezi Karlovými Vary a zastávkou Chomutov - město to je slabá hodinka. Cestou se při parných dnech občas zasekneme u zmrzliny, jinak ale za těch pár set metrů k branám zooparku už nic jiného nepotkáme.
Nejdřív jdeme k oslíkovi, kvůli tomuhle ukřičenému a sveřepému zvířeti musím pravidelně z kapsy vytáhnout u kasy o deset korun víc, to abych měla čím krmit, zatímco tento pravidelný a posvátný akt syn z uctivého povzdálí úpěnlivě pozoruje. Máme i další rituály. Špiníme si kolena v průlezu k vlkovi do jeho doupěte, v bufetu pravidelně vykupujeme kytičky z lineckého těsta, orla východního povzbuzujeme ke koupeli pokřikem: ukaž, co umíš! A musím říct, že nepříliš dobrovolně se stíháme na provazových mostech vedoucích do chýše nad výběhem pro makaky. Omládli jsme společně s rysy, na jaře budili medvědy, vítali tuleně, jezdili po safari. A napadla by mě i další zastavení.
Chomutovská zoo má spoustu věcí, které může návštěvníkům nabídnout. Nákladné pavilony tady sice nenajdete, neuvidíte ani slony, žirafy či lvy, dětem je ale celkem jedno, na jaké zvíře zírají. Důležitý je pro ně kontakt a pro nás rodiče zase místo, kde si můžeme na chvilku vydechnout. Těch je tady totiž nepřeberně a co víc - i s občerstvením. Rozumím pánům Krásovi a Adamcovi, proč chtějí malou zoo ve velkém parku. A hlavně: v Karlovarském kraji.
