Zbrojovka, Královopolská, Zetor, Chepos, Vlněna a řada dalších. Brněnské fabriky znal před revolucí celý svět, tedy alespoň ten na východ od Československa.
Mamutí státní podniky měly tolik zakázek, že nestačily plnit pětileté plány. „V Královopolské jsme pracovali na velkých investičních akcích pro Rusko či východní Německo a další země. Vyráběli jsme aparáty pro jaderné elektrárny nebo pro těžbu ropy,“ říká muž, který pracuje ve výrobě Královopolské třiapadesát let a nechce být jmenován. „Dnes je všechno jinak. O zakázky je nouze a soukromý podnik zaměstnává asi šest set lidí. Když nepřijdu do práce, hrozí mi vyhazov. Před revolucí se to snadno zamázlo, vždyť v podniku bylo osm tisíc lidí.
Práce byla jistotou,“ říká muž.
Na výstaviště chodily desetitisíce lidí
Za minulého režimu prožívali Brňané mnohem víc než dnes pořádání různých akcí na výstavišti. „V osmdesátých letech byly Brněnské veletrhy a výstavy díky monopolu na zahraniční obchod na výsluní. Stát navíc přispíval na akce propagující režim, takže strojírenský veletrh neměl směrem na východ obdoby,“ říká bývalý dlouholetý ředitel veletrhů Jiří Škrla.
Na prodejních výstavách nebo Salimě si mohli lidé koupit nedostatkové zboží. „Režim jim dal kousnout banánu, aby se ukázal v dobrém světle. Na prodejní výstavy chodily desetitisíce lidí pro nábytek a jiné české exportní, tedy nejkvalitnější zboží,“ vzpomíná Škrla.
Nedostatek zboží ale i nářadí někteří řešili po svém. Karel Formánek se vyučil údržbářem v Královopolské a po patnácti letech ve slévárně Slatina nastoupil do Kovošrotu, kde pracoval v osmdesátých letech.
Kdo nekrade, okrádá svou rodinu
„V podnicích se kradlo, co se dalo. Však on to někdo odepsal a při inventuře se tak nic nezjistilo,“ vzpomíná Formánek na dobu, kdy platilo heslo Kdo nekrade, okrádá svou rodinu.
Ústředně plánované hospodářství si občas nerozumělo s potřebami trhu. „V Kovošrotu bylo dobře vidět, jak za socialismu fungovala výroba. Jezdily k nám vagóny nových pozinkových trubek, nekvalitní odlitky ze Zetoru nebo nadnormativní zásoby. Úplně nové věci šly do šrotu,“ tvrdí Formánek.
Přezdívku moravský Manchester si Brno vysloužilo v devatenáctém století, její ozvěna ale zněla ještě o sto let později prostřednictvím státního podniku Vlněna. I přes stárnoucí vybavení byla léta před rokem 1989 obdobím největší produkce Vlněny.
„Světově unikátní uměleckou techniku art protis, kterou vznikají originální netkané vlněné textilie, vyvinuli ve Výzkumném ústavu vlnařském v Brně. Výrobou tapiserií se později zabývala právě Vlněna,“ vzpomíná designer Karel Kobosil na nápad, který dobyl svět.
Svépomocné Akce Z, tedy zadarmo
Socialistický stát se dokázal postarat o „zábavu“ lidí a ještě při tom ušetřil. Poslal je o víkendu do práce. Že to bylo zadarmo a lidem se nechtělo? O tom režim mlčel. Vlastně informace přinesl, ale po svém: „Pestré možnosti využití volného času měli o víkendu občané v Jihomoravském kraji. Zejména v obcích zasvětili sobotu či neděli pracím na svépomocné Akci Z. Záměrem je snížit dosavadní počet více než šesti set rozestavěných staveb,“ psaly noviny 21. května 1989.
