Kovářova kobyla chodí bosa. Že známé rčení platí i na mě, to prozradí diplom postavený kdesi doma na polici. Způsobilá k výchově cizích dětí nezvládám to své vlastní. Přiznávám se, ctihodnosti.
Ryk, když se něco nedaří, nebo naopak vydaří, nekonečné přemlouvání a odmlouvání, věčná ostuda v obchodech v okolí pět čtverečních kilometrů od domova. Unavuje mě už pomalu všechno, na co ve vztahu se synem jen pomyslím.
Doma se mi přitom do stohů vrší knížky s výmluvnými názvy a osobně se znám už snad s každou knihovnicí. Nejnovějším přírůstkem do nekonečné řady pokusů je kniha Líný rodič, kterou teď usilovně mávám před očima svému muži. Ten se pořád tváří, že jsem průsvitná, zatímco syn je pro něj nedotknutelným parťákem v ilegálním spiknutí proti mé maličkosti.
Jediné, co mě blaží, je pomyšlení, že v tom nejsem sama. Osamělých bojovnic za jejich práva na sebeurčení znám ve svém okolí nepočítaně. Jednou se semkneme a vytvoříme pakt: proti otcům a dětem! V první fázi elegantně přehodíme nožku přes nožku a necháme pachtění také na druhé polovičce. Pak konečně srovnáme síly a vyrazíme do poslední vřavy.
Společně zajdeme na výchovný seminář, kde sestavíme plán útoku, a snad jej konečně za pomoci cizího dohledu po těch letech také dodržíme. Syn nám bude utěšeně vzkvétat bez mučivých vedlejších účinků na společné soužití a najdeme si konečně čas také na sebe. Svět bude zalitý sluncem, a tak vůbec.
Že si to krásně maluju? Pak ještě neznáte krycí název akce. Jmenuje se Montessori, a prostě musí vyjít. Vždyť ta ženská jedna italská za to dostala málem Nobelovu cenu míru. Třikrát. A dost.
