O rozpočet na příští rok se nevede bitva, ale jen hraje divadlo
Odcházející vláda versus přicházející vláda. Pětikoalice versus šestikoalice. Anebo snad čtyřkoalice versus šestikoalice, a pak Piráti? Předání politické moci v Česku aktuálně vypadá jako nesmiřitelná válka, uprostřed které se odehrává několik bitev, z nichž možná tou nejviditelnější je v současnosti bitva o rozpočet. Jenže pozornému oku nemohlo uniknout, že to není žádná po zuby ozbrojená řež, ale spíše divadlo.
Označení za divadlo nemá být laciná kritika politiky pomocí starého klišé, ale nejlepší možný popis toho, co se právě teď děje. Občas se totiž politici pouští do konfliktů v nesmiřitelných bitvách, u státního rozpočtu tomu tak ale z větší části vůbec není. Místo ideologického konfliktu o to, zda se mají strukturální problémy rozpočtu řešit spíše na výdajové nebo příjmové stránce, případně v jaké kombinaci obou stran, totiž obě armády domnělého bojiště bojují za stejnou stranu.
Obě se rozhodly, že budou využívat zákon a zejména pak pravidla rozpočtové zodpovědnosti až na samotnou hranu. Nebo dokonce že půjdou za tu hranu, což je už dnes prakticky jisté. Plánují porušovat zákon. A divadlo je nyní o tom, jak to celé sehrát, aby jedna strana vypadala jako vítěz a ta druhá jako poraženy. Zkrátka sehrát bitvu, která je ale jen zdánlivá.
Stávající ministr financí říká, že teoretické problémy jsou jen „drobné“, ale kdyby to skutečně drobné byly, tak by se snadno daly najít ve výdajích. Zjevně to tak jednoduché není. Ostatně na pár let staré konsolidaci jsme viděli, jak obtížné bylo hledat miliony, natož miliardy.
Kdo může za ten problém?
Do toho od členů nastávající vlády zní až nepředstavitelně velká čísla o tom, kolik kde chybí peněz. Což je pravda, naslibovali nám toho opravdu hodně, ale nová vláda v tom hodlá pokračovat a dle programového prohlášení to vypadá, že budou sliby ještě další a dražší. V tom není v principu žádný problém, je to demokraticky zvolená vláda, ale už nyní tušíme, jak na tom rozpočet v nejbližších letech bude.
Tak či onak nás čeká problém. Kdo za něj může? Odcházející vláda ho zmírnila, ale na konci vládnutí se učebnicově dostala na hranu a za hranu možného. Přicházející vláda ho - zase učebnicově - chce mírnit jen slovy, ale matematika slibů příliš nevychází. Hledat v tomhle sporu fanouška je obtížné.
A obě strany divadelního představení o bitvě dobře ví, jak to celé dopadne. Jediné, co jsou schopni ovlivnit, je vnímání nás, diváků. Snaží se získat naše sympatie, nebo v tomto případě spíše navršit nesympatie na druhou stranu.
Samozřejmě, většina z nás není v kůži politiků a snadno se nám to kritizuje. Odcházející vláda může argumentovat, že bylo rozumné vyměnit horší rozpočet na konci vládnutí za větší šanci na vládnutí v dalším období, zatímco ta přicházející si snadno obhájí slibované vyšší výdaje a nižší daně (a tedy vyšší dluhy), které by jí zvýšily šanci na to, že opět „budou vládnout oni a prosadí dle svého upřímně zásadní kroky“. Třeba i takové, které budou v dlouhém období rozpočtově odpovědnější.
Přiznejme si ale také, že divadlo by nikdo nehrál, pokud by neexistovali diváci. My voliči jsme se ale bohužel natolik polarizovali, že hra na bitvy politikům vyhovuje.
