Když se setmí, oblékají uniformu. Práce začíná hasiči i výpravčímu

Jejich partneři si už zvykli, že několikrát do týdne usínají v ložnici sami. Když jsou uprostřed dvanáctihodinové pracovní doby, nejen jejich blízkým se už dávno zdají sladké sny. Práce v noci přesto mnoha lidem vyhovuje a neměnili by.

Jednou z těch, kteří si na nočních směnách našli i výhody, je Jarka Pavelková, která pracuje u břeclavské bezpečnostní agentury. „Večer mám víc energie, než přes den. Když mám ve všední den volno, můžu si navíc v obchodech a na úřadech vyřídit všechno, co potřebuji,“ popisuje žena jednu z největších výhod práce v noci.

Původně pracovala jako šička obuvi a potom jako uklízečka. Pak ale začala mít problémy s páteří a déle než rok nemohla sehnat práci. „Nakonec jsem to zkusila u bezpečnostní agentury a vyšlo to. Teď mi práci závidí i kamarádky,“ říká žena, která pracuje jako strážná už tři roky.

Ve vrátnici jí kromě kolegy dělá společnost i služební pes Olinek. S ním chodí na pravidelné obchůzky po areálu přepravní firmy, který hlídá. Je vyzbrojená plynovou pistolí, kasrem a obuškem. „Kromě hlídání objektu také kontrolujeme autobusy a kamiony, které v noci přijíždějí do areálu,“ vysvětluje hlídačka Pavelková.

Na rozdíl od ní by výpravčí Václav Škrobáček noční směny klidně oželel. Práce na břeclavském nádraží se ale jen kvůli tomu vzdát nechce. Na železnici chtěl totiž pracovat odjakživa. „Noční směny dělám už přes dvacet let. Když je člověk mladý, rychle si na ně zvykne. Ke stáří mu ale dají zabrat. I když prospíte celé dopoledne, zbytek dne už stejně prožijete jen na půl plynu,“ říká dvaačtyřicetiletý muž.

Náplní jeho práce je vypravovat vlaky, odstavovat další soupravy a sledovat přestupy cestujících. V noci musí také informovat vlakvedoucí o mimořádných výlukách na trati.

Dvanáctihodinová noční směna mu končí v šest ráno. „Manželka má klasickou pracovní dobu. Když byl syn malý, bylo to s jeho hlídáním náročnější. Dneska mu je už devatenáct,“ poznamenává výpravčí.

Výjezd do dvou minut

Na noční směny chodí i hasič Michal Belžík z Hodonína. Nemá klasické dvanáctihodinové směny jako ostatní, zato tráví v práci rovnou čtyřiadvacet hodin. Potom má ale dva dny volno. „Nepracujeme celou noc. Naše služba se skládá z šestnáctihodinové pracovní doby, dvou hodin přestávek a šesti hodin noční pohotovosti. Od půlnoci do šesti hodin ráno si tak můžeme jít lehnout, ale když je výjezd, musíme do dvou minut vyjet,“ vysvětluje hasič.

Počet nočních výjezdů se mění hlavně v závislosti na počasí. „V zimě, když je náledí, je to i třikrát za noc. Někdy se ale stane, že vyjedeme třeba jen jednu noc v měsíci. U větších požárů nebo při povodních zase klidně strávíme celou noc venku,“ říká muž, který slouží u hasičů osm let.

Zasahuje i u vážných dopravních nehod. „Manželka pracuje jako sanitářka na operačním sále v brněnské nemocnici. Už se jednou stalo, že k ní přivezli člověka, kterého jsem vyprošťoval z auta,“ vzpomíná třicetiletý hasič.

Nikoli do brněnské, ale do hodonínské nemocnice chodí na noční směny zdravotní sestra Renata Luzumová, která pracuje na jednotce intenzivní péče. „Noční služba začíná tím, že pacientům pomůžeme s toaletou a vyměníme jim prádlo. Potom jim podáváme léky. Musíme také připravit podklady pro sestry na druhý den, aby věděly, jaké budou u pacientů odběry a vyšetření. To nám někdy zabere i dvě hodiny,“ popisuje úkoly zdravotních sester čtyřiatřicetiletá žena.

Při noční službě si nemohou lehnout ani na chvilku. „Musíme pořád kontrolovat pacienty. Někdy jsou v noci neklidní a volají sestry. Kapacita oddělení je čtrnáct lidí, o které se tu v noci starají tři sestřičky a jeden lékař. V noci také přijímáme hodně nových pacientů,“ říká Luzumová.

Jako zdravotní sestra pracuje od svých osmnácti let, proto už vnímá noční směny jako samozřejmost. „Někdy mě ale mrzí, že musím do práce o víkendu, když se všichni ostatní chystají někam za zábavou. U této práce si člověk organizuje život podle služeb, s tím se nedá nic dělat,“ podotýká žena, která má tříletou dceru. Na mateřské je místo ní její přítel.

Na noční směny chodí také devětadvacetiletý policista Petr Šlosar z Hodonína. Žádné výhody v nich ale nevidí. Hlavně proto, že v noci pracuje za stejnou mzdu jako ve dne.

„Dvanáctihodinové směny nám začínají v sedm hodin večer. Obvykle chodíme na dvě denní a na dvě noční služby a potom máme tři dny volna. Někdy ale sloužíme nepravidelně, protože někteří policisté studují a jiní si zrovna vybírají dovolenou,“ popisuje mladý policista systém služeb.

V noci jezdí hlavně na vytipovaná místa, kde kontrolují „známé tváře“. „Samozřejmě také vyjíždíme k případům, které nám oznámí operační důstojník. Převážnou část nočních služeb jsme proto v terénu. S výjimkou dvou neplacených přestávek,“ říká policista.

Kafe místo „šlofíka”

Půlhodinové pauzy nevyužívá k tomu, aby si dal „šlofíka“, ale aby se občerstvil. „Lepší je dát si kafe, protože když se na půl hodiny natáhnete, těžko se zase vracíte do normálu,“ vysvětluje Šlosar.
Podle něj se nedá říct, že by policisté v noci řešili víc případů, než ve dne. „Spíš jsou jiné. Přes den vyšetřujeme hlavně drobné krádeže, v noci zase vloupání do aut nebo do objektů,“ poznamenává policista.

Stejně jako on, tak ani zaměstnankyně břeclavské benzinové čerpací stanice Jana Kaňová si nemůže dovolit se v práci natáhnout. „Máme tu nepřetržitý provoz a zákazníci k nám chodí celou noc. Navíc si musíme hlídat peníze. V noci také uklízíme toalety a stojany, doplňujeme zboží a děláme inventuru,“ vyjmenovává Kaňová.

Pravidelně chodí na denní službu, pak na noční a poté následují dva dny volna. „Už jsem si na tenhle režim zvykla a vyhovuje mi. Ze začátku to ale nebylo nic příjemného. Musíte se naučit hospodařit s časem,“ podotýká Kaňová.

Někdy spí po noční třeba jen tři hodiny, a přesto je schopná vyřídit spoustu věcí. „Jindy ale zase přerušovaně prospím celý den a z volna nemám nic,“ stěžuje si žena.

Kompletně volný víkend jí vychází jen jednou do měsíce. „To si vždycky naplánuju výlet, protože jsem vášnivá cyklistka. Když potom nevyjde počasí, jsem z toho nešťastná,“ říká Kaňová.

Přepadení, které nahání hrůzu mnoha zaměstnancům čerpacích stanic, se odvážná Břeclavanka nebojí. „Zatím se tady nic takového naštěstí nestalo. Máme výhodu, že jsme blízko domů a ne někde odříznutí od města,“ podotýká Kaňová.