Když shořel festivalový stan, bylo bylo to jako znamení, říká Hovorka | E15.cz

Když shořel festivalový stan, bylo bylo to jako znamení, říká Hovorka

Share on Facebook Messenger
S ředitelem jihlavského festivalu dokumentárního filmu o tom, že apokalypse je třeba se vzepřít, symbolech i uhrančivých setkáních.

Marek Hovorka je možná v jistém ohledu tuzemským rekordmanem. Vzhledem k tomu, že je od svých studentských let profesionálním ředitelem mezinárodního festivalu dokumentárních filmů, patří k jeho povinnostem filmy sledovat. „Ochutnal jsem jich kolem deseti tisíc,“ odhaduje letos dvaatřicetiletý Hovorka.

Trávil jste s dokumentem i Vánoce?

Vánoce jsem trávil s rodinou. Když jsem pak na Silvestra pustil před půlnocí televizi a projel všechny kanály, nejvíc mě potěšil dokument Zamilovaná zvířata, který zrovna běžel na dvojce. Asi už tomu neuteču. Zábavné silvestry, co vyplňovaly nabídku ostatních kanálů, byly především dokumentem současné doby.

Pojďme k požáru divadelního stanu u kina Dukla během loňského jihlavského festivalu - jak těžká rána to byla pro festival?

Festivalový stan to nikdy neměl lehké. Na jedné straně byl zážitkem, o kterém mluvili všichni festivaloví účastníci a jeho pověst se šířila doslova po celém světě, na druhou stranu byl vždy problematický pro nejbližší okolí, protože navzdory velké péči v noci lidi zkrátka trochu rušil. Já na stanu vždy oceňoval, že byl místem, kde se potkávali baťůžkáři i nejvýznamnější hosté festivalu. Když se mluví o karlovarském festivalu, vždy se zmiňuje, jak paralelně vedle sebe žijí filmoví fanoušci, hvězdy a hvězdičky, politici či sponzoři. V tom je Jihlava jiná. A podstatnou měrou díky stanu a jeho kouzlu.

Takže v příštím roce stan opět bude?

Určitě se o to budeme snažit. Když ale provozovatelé stanu spočítali škodu, částka se blížila ke tři čtvrtě milionu. Navzdory tomu bychom stan rádi zachovali. Věřím, že těch pár nocí je pro nejbližší okolí nepříjemných, ale moc prosím, aby nám obyvatelé v nejbližších domech vyšli vstříc. Co se týče samotného požáru, k němuž došlo po více než deseti letech provozování stanu v Jihlavě, přiznám se, že pro mě byl až mystickým znamením.

Jak jste si ho vyložil?

Je přece velká ironie, že shořel v roce, kdy měl festival ve znělce keř, který se vzňal. Odkazovali jsme tím jak k biblickému poselství Boha promlouvajícího právě skrze hořící keř, tak k metafoře současné nejistoty, neklidu, těžkých časů. Všimněte si, jak často při různých demonstracích hoří, nejen auta. Oheň je symbolem změny. Věřím tomu, že lze proměnit svět tím, že něco řeknete nebo uděláte. Nikdy pak už nebude stejný. A s některými symboly se musí opatrně. Sám jsem byl překvapen, jak média na naši loňskou „apokalyptickou“ linii slyšela. Už jsem nemluvil o filmech a tvůrcích, ale o demonstracích, zavřených filmařích, cenzuře. Obraz festivalu se velmi zúžil. A tak je možné číst hořící stan jako varování před zjednodušováním, před zahráváním si s apokalypsou. Ona totiž může snadno přijít. Je třeba se jí ale vzepřít.

Máte vizi, co letos čeká Česko?

Dnes to nikdo neví. A v tom je právě naše síla. Nejsme zcela determinovaní. O tom, jaký bude rok, rozhodne každý sám. A stačí se rozhlédnout mimo evropský kontinent, abychom zjistili, jak dobře se máme. Nejvíc se bojím, aby krize nebyla nástrojem ke změně fungování společnosti. Když první vlna krize dolehla na firmy, změnily své strategie, jak reklamní, tak i vůči zaměstnancům. V té marketingové linii se najednou víc začalo dbát na to, zda každá investovaná koruna vydělá, zda přispěje k většímu prodeji. A téměř všechny peníze investované do rozvoje společnosti zmizely. Nyní doléhá krize na stát. A je důležité říct, že nesmí mít stejný průběh. Státu, městům, krajům nesmí jít o krátkodobý efekt. Investice do vzdělání, vědy, kultury jsou podstatné i v těžších časech.

Je to situace dobrá, nebo špatná pro dokument?

V tomto směru řekl pěknou větu režisér Karel Vachek, když přebíral v Jihlavě Cenu za přínos kinematografii. Budu ho volně parafrázovat: Přeji si, aby svět kolem nás lépe fungoval a my nemuseli natáčet tolik filmů. Dokumentaristé nejsou paraziti na společnosti, nepřejí si, aby bylo hůř, protože pak budou mít o čem točit. I v dobrých časech je mnoho témat. Stačí, že každý život je jedinečný. Dokumenty jsou jednak pohledem z odstupu na to, co prožíváme, jednak jakýmsi zápisem, jehož významy odkryjeme i za několik desítek let. Dobře je to vidět třeba na časosběrných dokumentech Heleny Třeštíkové. Záběry staré dvacet let jsou zajímavé už i proto, že vidíme nebo si připomeneme, jaké záclony visely v oknech, jaké časopisy nám ležely na stole, jak vypadaly ulice.

Kdyby bylo tak dobře, že by nikdo netočil dokumenty, čím byste chtěl být?

Láká mě spousta věcí. Rád bych měl čas na psaní, zajímá mě a provokuje výtvarné umění, mám v hlavě několik velmi konkrétních nápadů, které nemám čas rozvést. Také bych rád vyráběl a navrhoval lampy a lustry. Myslím, že jejich nabídka je v Česku velmi bídná.

Co vás jako studenta přimělo zajímat se o dokument?

K dokumentům jsem se dostal přes žurnalistiku. Když mi bylo jedenáct dvanáct, chtěl jsem být novinářem. Sem tam jsem něco psal, dělal rozhovory. Ale po čase mi došlo, že včerejší noviny už nikdo nečte. Nebo čte úplně jinak. Když najdete měsíc staré noviny, tak to, co byste v ten den četli s napětím, už jen proletíte, protože znáte tajenku. Naopak si v nich všímáte úplně jiných věcí. A tato změna perspektivy mi přišla na dokumentárním filmu velmi lákavá. Navíc jsem na střední škole propadl filmům, chodili jsme do kina třeba i třikrát týdně.

Funguje ještě Jihlavský spolek amatérských filmařů, pořadatel festivalu, skutečně jako spolek amatérských filmařů?

To, bohužel, nefunguje. Název odkazuje k našim středoškolským časům, kdy festival vznikl. Jirka Havelka měl z nás asi největší touhu natáčet filmy, tak založil JSAF. Rozdal nám rukou psané kartičky a bylo. Nikoho nenapadlo, že za dva roky budeme pořádat filmový festival. A už vůbec nikoho nenapadlo, co bude za patnáct let.

Mně osobně se zdají úspěšné české dokumenty ve srovnání se zahraničními až příliš milé, dobrosrdečné. Čím se český dokument odlišuje?

Pravda je, že zvláště na velkých festivalových projekcích vyvolávají u diváků smích. Ale nemyslím si, že jsou dobrosrdečné. Od zahraničních se odlišují humorem nebo odstupem, z něhož spousta věcí působí komicky, přestože je míněna vážně a upřímně. Česká kultura je hodně ovlivněná Jaroslavem Haškem nebo třeba Franzem Kafkou, který když své texty četl, také bavil sebe i své kolegy. Tento odkaz je výjimečný. Pravda je, že ne všude českému humoru rozumějí, je pro ně příliš zlehčující. Ale je to spíš člověk od člověka. Pro mě je humor důležitý.

Jaká pochvala vás jako šéfa MFDF naposledy hodně potěšila?

Snažím se například v posledních letech se v průběhu festivalu vracet i k moderování besed. Náročná byla pro mne loni diskuse po filmu Paroubkové, které se zúčastnili i manželé Paroubkovi, fotograf Jiřího Paroubka či filosof Václav Bělohradský. V publiku vřela atmosféra. Potěšilo mě, když mi pak několik lidí tu diskusi pochválilo.

Jaké význačné pracovní cesty vás teď čekají?

Mezi prvními bude festival, který pořádá Emir Kusturica v Srbsku, nebo velký festival nezávislého filmu v Rotterdamu.

Trpíte trémou, když máte vystoupit před stovkami hostů při zahájení festivalu?

Vždycky jsem nervózní. Ta nervozita se ještě stupňovala před dvěma lety, kdy začalo být slavnostní zakončení festivalu živě přenášeno Českou televizí. Naštěstí se mohu spolehnout na desítky spolupracovníků.

Kdo z hostů festivalu byl zvláště příjemným společníkem?

Před mnoha lety jsme například hráli výjimečný belgický film Chuť kumysu režiséra Xaviera Christiaense, který od té doby v Jihlavě několikrát byl. A přijel se svou ženou i loni, což jsem se dozvěděl, až když jsem je oba potkal. Loni nepřijeli s karavanem, ale spali v tělocvičně s dalšími stovkami filmových fanoušků.

Který host ve vás nechal nejsilnější emoční stopu?

Rád vzpomínám na návštěvy velkých filmařů, jakými jsou třeba americký dokumentarista Frederik Wiseman, Portugalec Manoel de Oliveira, japonská režisérka Naomi Kawase a mnozí další. Vzpomněl jsem si také na Viktora Kosakovského, hvězdu ruské kinematografie, jehož poslední film zahajoval loni festival v Benátkách. Ten byl v Jihlavě v roce 1999 a díky němu jsem vycestoval vůbec poprvé na mezinárodní filmový festival. Bylo to do Amsterdamu, kde je největší přehlídka dokumentů v Evropě. Zavolal tam, aby mi dali zdarma akreditaci, já sedl na Eurolines, po příjezdu si našel nějaký pokoj v hostelu s dvaceti dalšími spolubydlícími a chodil do kina a videotéky, objevoval nový svět.

Jaké jste měli reakce na loňské zabalení jihlavského Prioru do bílé plachty coby doprovodnou akci festivalu?

Reakce byly vyhrocené, podpůrné i negativní - ve smyslu: to asi máte hodně peněz a nemáte co dělat, když obalujete Prior. Ukázalo se, jak moc jsme si na tuto budovu zvykli. Proto jsem rád, že jsme ho obalili, protože se naše každodenní jistota znejistila. Každý si položil otázku, zda ho zbourat, nebo ne. A pokud ano, tak kdy. Přiznám se ale, že jsem tolik negativních ohlasů nečekal.

Nemrzí vás, že třeba v Praze by měly doprovodné akce větší publicitu než v Jihlavě?

Ale to je ta výzva! Udělat jihlavský festival v Praze by bylo samozřejmě mnohem jednodušší i levnější, přijelo by více hostů, získávali by se snáz, festival by mohl trvat déle a filmy by vidělo více diváků. Ale ztratili bychom atmosféru a koncentrovanost, která je pro náš festival typická. Navíc jsem patriot. Dokud to bude možné, bude festival v Jihlavě.

Kolik filmů se loni hlásilo a kolik jste jich odmítli?

Přihlásilo se přes dva a půl tisíce filmů. Z nich jsme vybrali kolem sto padesáti, ostatní jsme z různých důvodů museli odmítnout.

To je obrovské množství, které vám musí projít hlavou, jak se bráníte přehlcení filmem?

Nebráním. Filmy mi přinášejí jiné typy podnětů a zážitků než běžným divákům. Nejrůznější dévédéčka mám doma doslova všude, na každém místě. Dokumenty mě fascinují, pronikají do mnoha sfér. Jsou hlubšími ponory, nutí mě znovu přemýšlet o věcech, které bych měl jinak už za uzavřené. Třeba již zmíněný film o panu Paroubkovi poukázal na to, jakou negativní emoci vyvolal on sám i média o něm, jak nenávistní byli i někteří političtí komentátoři, kteří si jako zvonění do mobilu nahráli jeden z jeho projevů, jak neupřímní jsou lidé, kteří jej prvně slušně zastavili, aby se s ním mohli vyfotit, a pak - když už Paroubkovi poodešli - řekli do kamery, že to byl fór. To jsou obrazy a informace, které si nikde nepřečtete a nezažijete. Až díky filmu o nich můžete přemýšlet.

Kolik dokumentárních filmů jste viděl?

Dnešní svět touží vše spočítat, protože pak se i zdá, že lze vše porovnat. Mít pořádek. Koneckonců třeba o výtvarném umění se často dozvídáme jen proto, že obraz nebo socha byly vydraženy za rekordní sumy. Některé filmy jsem viděl několikrát, jiné třeba pět minut. Pokud mám k nějakému číslu dojít, určitě jsem ochutnal přes deset tisíc snímků.

Kdybyste teď dostal do ruky kameru a úkol natočit film, co byste točil?

Dlouho mě fascinuje svět telefonních call center.

Co vás na nich fascinuje?

Nechápal jsem, proč operátorky na druhé straně linky, když jsem potřeboval třeba změnit televizní přípojku, nepomohly, i když chyba byla prokazatelně na straně firmy. Následně jsem se dozvěděl, že musejí přesně následovat instrukce a jsou zocelovány v psychologických kurzech, jak odolávat nadávkám. Nejde o to problém vyřešit, ale dodržet postup. Popření individuality situací na jedné straně a předpokládaná nespokojenost zákazníků jsou příznačné pro dnešní svět, který je stále více ovládán počítači a jejich způsobem uvažování. Zároveň jde o práci, která musí být neuvěřitelně náročná. Osm hodin denně neustále odpovídáte na otázky, mnoho lidí navíc jen přepojujete, nevíte, zda byly jejich problémy vyřešeny. Zvláštní lidský mezičlánek mezi počítačovými systémy a databázemi.

Změnil nějaký dokument váš již zformulovaný názor na nějaký problém?

Myslím, že dokumenty nás obecně vracejí nohama na zem. Ukazují, co bychom nechtěli vidět nebo si myslíme, že je daná situace přece jen lepší, než ve skutečnosti je. V tom je podstatný třeba film Víta Klusáka Vše pro dobro světa a Nošovic, který poukázal na to, jak tato automobilka trestá své zaměstnance - třeba tím, že jim na lince zvedne auta o dvacet centimetrů výš, takže oni pak musejí celý den strávit na špičkách.

MAREK HOVORKA

* Narodil se 8. března 1980 v Jihlavě.
* Vystudoval Katedru dokumentární tvorby FAMU.
* Od roku 1997 je ředitelem Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Jihlava, který založil.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.