Když si o sportu povídají dva dlouháni
Vzhlíželi jsme nahoru k volejbalistovi Brownhousu Kladno Borkovi Foktovi (202 cm), pohled na basketbalistu BK Ederstavu Kladno Stanislava Káru (184) už pro nás byl přece jenom příznivější. Oči se setkávaly. Den před naším setkáním kladenští volejbalisté prohráli 0:3 v Brně. S týmem, který je poslední a vyhrává snad právě jenom s Kladnem.
Kára: Já vím, to se stává, ale ta porážka byla až moc hladká, ne?
Fokt: Naštěstí nejsme fotbalisté, pro které je v dlouhodobé soutěži důležitý každý bod. Nás teprve čeká play-off. Neděláme z této porážky zase takovou vědu.
Kára: Někde jsem o tobě četl, že jsi začínal s volejbalem hodně pozdě. Je to tak?
Fokt: Začínal jsem na střední škole někdy v šestnácti letech. Někdo říkal, že je to pozdě, ale já jsem slyšel dost pětadvacetiletých kluků říkat, že už toho mají plný zuby.
Kára: Potřebuješ k volejbalu nutně vyrůst do dvou metrů?
Fokt: Aby z tebe byl dobrý volejbalista, o tom rozhoduje spousta faktorů. Na nějaké úrovni si už ale trenéři vybírají kluky, kteří jsou vysocí. Filozofie je asi taková: proč to učit malého kluka, když to můžu učit vysokého!
Kára: Já jsem byl pro trenéry spíš malý. Jako neperspektivního mě vyřadili i z širšího výběru mladé reprezentace. Spíš vkládali energii do kluka, který měl ke dvěma metrům.
Fokt: Hrajete, vy baskeťáci, volejbal třeba v přípravě?
Kára: Samozřejmě. Volejbal a nějaký ten fotbálek jsou asi našimi nejčastějšími doplňkovými sporty. Volejbal je pro mě příjemný rekreační sport. Akorát je to někdy o prsty.
Fokt: Já mám taky basket vyloženě rád. Vždyť moc nescházelo a byl ze mě basketbalista. Ještě v Chomutově za mnou přišel trenér a povídá, abych se stavil na tréninku. Řekl jsem, že nemůžu, že hraju závodně ping-pong. Asi se divil. Dvoumetrový stolní tenista… Na basket se rád i koukám, ale přiznávám, že se v televizi raději dívám na NBA, než na volejbal!
Kára: Volejbal je hodně týmový sport. Můžeš se tam prosadit individuálně?
Fokt: Ne. Vzpomínám si, že nám trenér Jindra Licek mnohokrát opakoval, že ve fotbale, basketu nebo hokeji, to může hráč vzít na sebe. Získá míč a dá gól, nebo vstřelí koš. To se mi právě na tvém sportu líbí. Sebereš to, uděláš tři kroky, zbavíš se nějakou fintou protihráče a jsi pod košem. Ve volejbale jde o souhru. Aby se akce povedla, tak potřebuješ dobrý příjem, přihrávku, smeč. Tři lidi tam mohou udělat chybu, ale jedinec to nerozhodne.
Kára: To je pravda. Když my prohráváme, můžu s tím něco udělat, ovlivnit průběh zápasu.
Fokt: To já maximálně můžu na někoho křiknout: zablokuj! Nebo provést něco, aby to ten druhý měl jednodušší. Ale to je tak všechno. Můj přínos není tak viditelný.
Kára: Borku, poslouchej, za kolik to vlastně v tom volejbale v Kladně funguje?
Fokt: Do volejbalu hodně peněz dávají třeba v Budějovicích, ale aby byl někde volejbal jednička, to se nestane. Ve všech větších městech je fotbal a hokej. Ty sporty hrají prim. Dobré zázemí mají i v Brně.
Kára: Co je to dobré zázemí?
Fokt: Hala, regenerace, cestování. Brno jezdí k zápasům autobusem.
Kára: A vy asi jezdíte stopem…
Fokt: To samozřejmě ne, ale jezdíme svými auty. Autobus by byl pohodlnější. Hodně se šetří. Trenér Jindra Licek, majitel klubu, dělá víc funkcí dohromady.
Kára: Vrať se k tomu, za kolik to v Kladně funguje? Mně je to celkem jedno, ale čtenáře by to asi zajímalo…
Fokt: Klubový rozpočet i s mládeží máme asi deset milionů. Lepí se to různě. A peníze? Průměr v Česku je asi čtyřiadvacet tisíc hrubého, tak to jsme na tom o dost líp. No, o dost… Je to na dobrý žití, ale ne na zaopatření.
Kára: My jsme s penězi samozřejmě níž. Každý hráč platí roční příspěvky pět tisíc korun. Ale nekritizuji. Lidi to k sobě víc semkne, mají k tomu osobní vztah. Sponzoři jsou spíš drobní, za desetitisícové částky, pomáhají rodiče dětí. Já mám soukromou jazykovou školu, tak do toho taky něco dávám. Má to ale své výhody. Když totiž padne jeden velký sponzor, tak se s ním sveze veškerý sport v regionu. Zažil jsem to v Kralupech nad Vltavou. Když skončil Kaučuk, tak to byl průšvih.
Fokt: Neříkej, že by vám nějaký ten milion překážel…
Kára: To ne, ale je mi bližší, když je to takhle, než když nějaká firma potřebuje někam dát za peníze nálepku a pak to po čase zabalí. My stoupáme pomalu a není v tom žádný cizorodý prvek. Chtěli bychom dojít až do extraligy!
Sedmička: Jste si podobní v tom, že se svými sporty finančně nezajistíte. Čím se jednou budete živit?
Kára: Na Sítné mám jazykovou školu Progress, v Praze pobočky a asi osmdesát zaměstnanců. Abych nezblbnul, tak učím angličtinu. A čím dál víc jsem přesvědčený, že je to hrozně podobný sportu. Firmu skládáš stejně jako mančaft.
Fokt: Vystudoval jsem České vysoké učení technické, strojařinu a jednou bych se tomu chtěl věnovat.
