Od svých šesti let hrál David Lupač hokej za Telč. Když mu bylo patnáct let, začal během podzimní přípravy posilovat a začalo ho to bavit. Dokončil hokejovou sezonu a brusle odložil. Na jaře 2008 se pak zúčastnil za dorostence prvních velkých závodů „sportovních siláků“: mistrovství republiky v benchpressu a v silovém trojboji. „To bylo pro mě dost překvapivé, protože jsem oboje vyhrál. To mě hodně motivovalo,“ říká dnes dvacetiletý český juniorský reprezentant v silovém trojboji David Lupač.
V Brazílii byl na podzim 2009 na mistrovství světa druhý, předloni už jako junior byl čtvrtý na mistrovství Evropy, loni byl třetí na mistrovství světa. Ve své kategorii v Česku nemá konkurenta.
Pral jste se ve škole někdy?
Nikdy jsem to nevyhledával. Nepotřeboval jsem si nikdy tímhle způsobem něco dokazovat.
Co vás spolehlivě vyvede z míry?
Když se mi nedaří trénink. Ale každý den nemůže být posvícení.
Jste z hokejové rodiny, váš otec hraje hokej, bratr je hráčem jihlavské Dukly, měl jste problém prosadit jiný sport?
Neměl, prostě se vymykám, dělám něco jiného. Rodina mě podporuje, vozí mě často na závody, za což jim strašně děkuji.
Jak byste popsal svou povahu? Působíte jako kliďas, kterého něco jen tak z míry nevyvede.
Asi tak.
V hokeji ale stejně jako v trojboji je potřeba výbušnost, ne?
Ale já jsem soutěživý typ, nerad prohrávám. Pro vítězství ze sebe dám všechno.
Vážíte 120 kilo, setkal jste se někdy s tím, že vaše postava budí respekt sama o sobě?
Ne nějak výrazně.
Hodilo se to aspoň v hokeji?
Když jsem končil v roce 2008 s hokejem, měl jsem devadesát kilo. Až potom mi váha přibyla, oproti dnešku to je dost velký rozdíl.
Řídíte rád auto?
Že bych to miloval, to ne. Jezdit z Prahy do Jihlavy po dálnici mě moc nebaví. Už i proto, že se do něj sotva vejdu.
Je něco, co vám vadí v Praze?
Že tam nemůžu skoro nikde zaparkovat.
Kde byste chtěl žít, kdybyste nebyl v Praze?
Líbilo se mi v Kanadě, ale že bych tam chtěl žít… Těžko si to umím představit, v Čechách mám rodinu, všechno.
Rozptýlilo vás někdy něco při závodech?
Ne. Dokonce na mezinárodních závodech je super, že tam lidé hodně fandí, dělají obrovskou atmosféru. Je to jiné publikum než u nás, tam vás nic nerozptyluje, naopak vás lidé vyhecují.
Proč je tamní publikum jiné oproti tuzemskému?
V České republice na závody v silovém trojboji moc lidé nechodí, není to známý sport. Ve světě se udělá velká reklama, lidé přijdou a uvidí něco, co ještě neviděli, jsou tím fascinovaní. Když vidíte někoho, kdo zvedne čtyři sta nebo čtyři sta dvacet kilo, je to obrovský výkon.
Vlastní výkon při soutěži je v trojboji velice krátký, jak se na ten vrcholný okamžik koncentrujete?
To je věcí tréninku. Naučit se v ten moment zapojit všechno, co je potřeba, a zvládnout to.
Takže jak se koncentrujete?
Musím se zklidnit, soustředit se. V klidu sedím, trenér mi třeba jen řekne, že na to mám. A to mi stačí.
Můžete v té chvili myslet i na něco jiného než na tu váhu, kterou držíte nad hlavou?
Je něco jiného mít nad hlavou padesát, a tři sta kilo. Při padesáti kilech je to jedno, ale při tři sta kilech už se můžete soustředit jenom na tu váhu. Při maximálních výkonech je důležitá úplná koncentrace na zdvih. Není možné se dívat, že tam někde letí moucha.
Prožíváte euforii po zdvihu na soutěžích?
Záleží na tom, jestli byl pokus uznán a o jaký pokus se zrovna jednalo, jak moc byl důležitý. Pokud to byl úspěšný a důležitý pokus, tak je to velké nadšení.
V tom vrcholném okamžiku je v publiku ticho, nebo naopak stoupá hladina hluku?
Ze začátku na povzbuzení se to rozhlučí. Těsně před pokusem je ticho. Když má jít činka nahoru, tak se lidé zase rozjedou.
Kdy jste měl nejlepší pocit z vítězství?
Když jsem překonal světový rekord ve dřepu v dorostenecké kategorii do 110 kilogramů, to byl výkon 335 kilo. A mistrovství světa juniorů, protože z dorostenecké do juniorské kategorie je obrovský skok, zvedají se tam úplně jiné váhy. Tam bylo třetí místo úplně super.
Tušil jste, že ten rekord uděláte?
Musím tam jít s tím, že tu činku zvednu, a ne s tím, že ji možná nezvednu.
Jakou máte bilanci úspěšných a neúspěšných pokusů?
Mám více úspěšných, nikdy jsem například na závodech nevypadl. Vždycky jsem závod dokončil.
Musíte po tom vrcholném výkonu relaxovat jinak než běžně?
U národních soutěží je například hodina a půl času mezi každou disciplínou. Tam se stihnete zklidnit. U mezinárodních závodů ale skončí dřep a už se pospíchá na bench. Tam je to hodně věc psychiky. Po mezinárodních závodech jsem hotový, to usínám vestoje.
Jak tedy potom odpočíváte?
Ideální je masáž, ale ta se málokdy stihne. Takže většinou spánek. Najíst se a spát.
Co jíte, aby tělo nabralo, co potřebujete?
Hodně masa, rýži, brambory. A vitaminy.
Kolik toho denně sníte?
Udělám si maso na celý den, tak tři čtvrtě kila. Pak to postupně jím. Střídám vepřové a hovězí. S rýží nebo s brambory.
Co zelenina?
Měl bych ji jíst, ale já ji od malička nerad. Mám taky rád třeba štrúdl nebo palačinky, a to bych moc jíst neměl. Nemusím ale držet nějakou kulturistickou dietu, kde bych si musel hlídat každé deko. Ale není to ani tak volné, že bych si mohl každý večer dát třeba půl kila zmrzliny.
Jsou pro vás problémem Vánoce, kdy se více jí, člověk se méně hýbe?
Mám rád Vánoce i s tím přejídáním, to mi nijak nevadí.
Pijete alkohol?
Nejsem abstinent, ale nevyhledávám ho.
Co je nejdražší na tomto sportu?
Pro mě jako reprezentanta republiky je nejdražší právě ta strava. Jídlo ale kupuju průběžně, takže peníze nijak zvlášť nerozpočítávám.
Pro silový trojboj jsou speciální dresy, k čemu slouží?
Benchová trika, dřepařské dresy, bandáž na kolena a zápěstí. Jsou i speciální boty, je toho hodně a je to drahé. Jsem rád, že mě jako reprezentanta podporuje svaz a nemusím to kupovat. Dres stojí třeba čtyři tisíce a při vrcholové úrovni jsou potřeba tři i čtyři za rok. Vytahují se, a když se současně nepřibírá na váze, tak přestanou plnit funkci. Dres mě chrání, při bench pressu drží ramena. Dřív, když se ještě nepoužívaly dresy, tak se hodně trhaly při zdvihu prsní svaly. Dres pomáhá zvednout větší váhu, takže se trénuje přímo do toho benchového trika.
Čím se liší dřepařské boty?
Mají vysoký dřevěný podpatek, jsou tvrdé, kožené, aby v nich noha byla pevná. Špatně se v nich chodí.
Co v těle při trojboji nejvíce trpí?
Měl jsem zranění většího rozsahu předloni při benchpressu v tréninku, když jsem se chystal na mistrovství světa v trojboji v létě 2010. Měl jsem únavovou zlomeninu pažní kosti. Ale to bylo moje zavinění, ne vina trojboje.
V čem jste udělal chybu?
Přehnal jsem to s tréninkem. Teď už mi zlomenina nevadí, je to zahojené.
Co si musíte zvláště chránit?
Je důležité se dobře rozcvičit, prohřát šlachy a svaly, ale tak, aby mě to neunavilo. To je důležité trefi t.
Kdo vás vlastně přivedl na myšlenku dělat trojboj?
Ke cvičení jsem se dokopal sám, ale pak se mě ujali trenéři. Nejdřív v Telči Jan Nováček a Standa Schmidt. Pak jsem začal trénovat v Jihlavě s Tomášem Šárikem. To byl můj trenér, který mě dostal hodně nahoru, to byl velký posun.
Co jste se od něj naučil?
Byl to profesionální přístup k tréninkům. Musel jsem změnit techniku zvedání. Sedli jsme si s Tomášem i lidsky, jsme kamarádi. V trojboji nejde jen o svaly, ale i o techniku, je to tvrdá dřina. Je třeba to ukočírovat i hlavou. Teď mám primárně trenéra Milana Špingla.
Podle čeho si vybíráte posilovnu?
S trenérem máme pár posiloven, kam jezdíme. Nemůžeme trénovat všude, protože někde nenaložíme takové váhy, jaké potřebujeme. To byla změna, už když jsem přišel trénovat z Telče do lepších podmínek jihlavské posilovny u Jana Zamrazila.
Setkal jste se při trojboji někdy se závistí?
Závist tady není, protože tenhle sport nepřináší žádné extra peníze, takže ani na mezinárodních závodech závist není vidět ani cítit.
Vypadla vám někdy činka z rukou, že museli pomáhat asistenti s jejím zachycením?
Asistenti tam jsou kvůli záchraně, činka vypadnout může. Stává se to málokdy, když vám spadne na hrudník dvě stě padesát kilo, je to hodně nebezpečné.
Stalo se vám to někdy?
Ano, párkrát se mi to stalo. Jde o zlomená žebra, ne jen odřeniny.
Jak trénujete?
Průměrně čtyřikrát týdně zhruba dvě hodiny. Záleží na fázi roku. Trénink se dělí na objemovou a silovou přípravu. Při objemové zařazuju i kardiocvičení OE plavání, trenažéry. Se silovou začnu dva a půl měsíce před závodem, to už chodím jenom do posilovny, protože tam síly není nazbyt.
Zmínil jste se, že vyjma sportu a práce musíte také pomáhat doma, v čem?
Je to normální práce doma a na zahradě.
Jakou práci děláte rád?
Která mě moc neunaví.
Jaká práce vás při vaší postavě může unavit?
Nevydržím pracovat moc dlouho, jsem spíš trénovaný na krátkodobou práci než dlouhodobou.
Jaké práci dáte přednost?
Rád přikládám dřevo do grilu. To si trochu dělám legraci. Nerad třeba seču trávu.
Vidíte, a já bych si vás představoval, že budete v rámci pracovního tréninku s nadšením nosit v lomu kamenné kvádry.
Tak to ne. Snažím se si co nejvíc sil ponechat do posilovny.
Jaké máte rád filmy a hudbu?
Z filmů sci-fi. Takže třeba X Man, Underworld, Matrix a podobně. Z hudby Daniela Landu, Tři sestry.
Stíháte nějaké koníčky?
Stíhám jenom práci, přítelkyni a trénink.
Jaké cítíte ještě limity, abyste překonal sám sebe?
Pořád se zlepšuju, uvidím. Mám nějaké plány, snad se povedou. Letos bych chtěl dosáhnout ve dřepu tři sta osmdesát kilogramů, v benchpressu dvě stě dvacet kilogramů a v mrtvém tahu tři sta čtyřicet kilo. Tělo má nějaké hranice, pak se zlepšování zastavuje, zpomaluje. Pak se zlepšíte ročně o pár kilo, už to nejde po takových skocích nahoru.
Dokdy byste rád dělal silový trojboj vrcholově?
Do třidvaceti let budu junior, pak je do čtyřiceti let mužská kategorie, pak jsou masters, kategorie pro starší. Chtěl bych se tomu věnovat co nejdéle, jak to zdraví dovolí.
Spočítal jste někdy, kolik jste už jako trojbojař zvedl?
Ne. Ale u jednoho tréninku je to 180 kilo v pěti sériích a v osmi opakováních. Takže to dělá přes sedm tun za trénink. První sady odjedu rychleji, pak jsem unavenější, takže zvolním.
Co vám spolehlivě zlepší náladu?
Jít si zatrénovat.
