Klarinet, orchideje nebo Japonci, i takový je Štědrý den

Svátky v doprovodu rodinného hudebního kvarteta, mezi rostlinami v botanické zahradě nebo s rodilými Japonci. Tak tráví Vánoce některé táborské osobnosti.

Kapr, salát, pohádky, teplo rodinného krbu – tradiční český Štědrý den. Jak ho ale tráví známé táborské tváře? Patří k nejhezčím dárkům obvyklé kusy ošacení, má skutečně největší hodnotu dárek, který člověk vyrobí sám? Jak vypadají nejhezčí Vánoce? Sedmička se zeptala dlouholetého učitele a muzikanta Miroslava Smažíka, vedoucího botanické zahrady Radoslava Kacerovského a mladé architektky Evy Hubičkové.

1. Muzicírování i sport u Smažíků

Miroslav Smažík učil na táborském gymnáziu přes čtyřicet let. Rukama mu prošly stovky studentů. Že jeho oborem byla chemie a tělocvik, je znát i dnes. Při rozhovoru o Vánocích se totiž spíš než o řetězech na stromeček člověk dozví něco o řetězcích chemických. Z tématu o obvyklých dárcích ve formě nejrůznějších kusů oblečení už je zase jen krůček k rozdílu mezi českým silonem a americkým nylonem. Mezi vším tím proplouvá rodinný koníček, který je to první, co se Miroslavu Smažíkovi při dotazu na Vánoce vybaví – muzika.
„Byli jsme čtyři sourozenci, každý jsme hráli na něco jiného. Nechyběla viola, housle, violoncello. Takže na Štědrý den se u nás muzicírovalo,“ vzpomíná na příjemné vánoční chvilky Smažík. A muzika nesmí chybět ani dnes. Zapojil se do ní i syn Martin. Základem příjemných Vánoc jsou u Smažíků koledy, tradiční kapr se salátem a televizní pohádky.
A nejlepší dárek? „Jako děti jsme dostávaly sportovní vybavení. Všichni jsme museli mít brusle a lyže. Pro naše bylo důležité, abychom uměli sportovat. No a pak hudební nástroje, ty nebývaly tak drahé, jako jsou dneska,“ vzpomíná Smažík.
Štědrý večer se v rodině drží stále v slavnostním duchu. „Chodívali jsme na půlnoční. Jako mladí jsme při cestě proháněli holky,“ směje se dnes sedmasedmdesátiletý muzikant. Na štědrovečerních mších také osobně hrával. „Půlnoční je pro mladý, aby se vyblbli a pro opravdu věřící starší lidi, na mě už je tam zima,“ uzavírá rodinné Vánoce Smažík.

2. Štědrý den v zelené zahradě

Orchideje, masožravky, papoušci, osmáci i rybičky – táborská botanická zahrada a v ní vedoucí Radoslav Kacerovský. Jinak tomu nebude ani o svátcích. „Vždycky jsme trávili rodinné Vánoce v Českých Budějovicích. Teď to bude poprvé za patnáct let, co jsem v Táboře, kdy tady zůstanu i na Štědrý den,“ vysvětluje Kacerovský.
Tradiční Štědrý den zaměnil Radoslav Kacerovský za „svou“ zahradu. Nevadí, že tu tráví hodiny každý den, na svátky mezi rostlinami se těší. Budou jiné než doposud a hlavně – není nad to, když je člověku práce koníčkem.
„I když budu bez rodiny, sám na Štědrý den nezůstanu. Od deseti až do čtyř hodin odpoledne chci otevřít zahradu lidem. Je tady pořád na co koukat,“ říká Kacerovský. Zrovna totiž kvete čtyřiadevadesátiletá Tlustice.
A nejhezčí Vánoce? „Mohly by to být třeba zrovna tyhle, budou úplně jiné, než ty předchozí,“ myslí si Kacerovský. Doma nechystá letos ani vánoční stromek, mezi šestapadesáti druhy orchidejí má totiž „čerstvé“ kotě, které se nezastaví ani před vánoční výzdobou. Pečení cukroví si ale ujít nedá. „Od malinka mě to baví, poslední roky jsem zadělával, dával na plech i pekl. Takové vanilkové rohlíčky, to je pak pochoutka,“ těší se Kacerovský.
Než ale řekl konkrétní dárek, který ho nejvíc potěšil v minulosti nebo který by si sám přál, přemýšlel dlouho. „Já jsem vlastně spokojený člověk. A z čeho jsem měl největší radost? Z drobností jen tak pro potěšení, třeba když poštou dorazí vánoční přání,“ dodává.

3. U vánočního stromku s cizinci

Eva Hubičková je vnučkou známé táborské fotografky Marie Šechtlové a dcerou táborského architekta Jana Hubičky. Vánoce pro ni měly největší kouzlo, když ještě věřila, že dárky nosí Ježíšek a kdy čekala, až zazvoní u vánočního stromku na zvonek. To, že babička byla slavná fotografka a otec architekt, se projevilo i o Vánocích. Pod stromkem nechyběly staré fotoaparáty ani vystřihovánky, ze kterých šly stavět domy. I u Hubičků se držely tradice. „Před večeří jsme zpívali koledy. Bylo to trochu za trest. Celý den jsme nesměli jíst a za stolem voněl pstruh, a tak jsme se nejvíc těšili, až usedneme ke stolu,“ vzpomíná dnes architektka. V paměti jí utkvělo i to, jak po večeři vyhlíží s bráškou z okna, jestli už nepřiletí Ježíšek. „Honza mě vždycky napínal. Říkal, že Ježíšek už je u táborské věže a já ho nikdy neviděla,“ vybavuje si dětské Vánoce Hubičková.
A co pro ni tento svátek znamená? Spíše než dárky si pod nimi představí neopakovatelnou atmosféru a také setkávání s přáteli a příbuznými. A tak české Vánoce v rodině Hubičkových zažila i Evina kamarádka muslimka.

„Jsme pro ně tak trochu pohani, ale byla z našich tradic nadšená. Pro ni jsme zase podle jejich zvyku ozdobili stromek datlemi - Ježíšek se podle muslimů narodil pod datlovou palmou. Betlém jsme postavili pod kytku, která palmu připomínala,“ líčí Hubičková.

Letos, stejně jako vloni, přivede na Vánoce její bratr Japonku, která se učí hrát v Praze na housle. „Naše zvyky se jí líbily. Třeba jak chodíme do kostela pro světýlko a nosíme ho známým. Ale úplně nejvíc jí chutnal bramborový salát. Za svátky ho s kamarádkou snědly snad deset kilo,“ říká s úsměvem Hubičková.