Klik, dřep, sprint. Dřou jako mariňáci

Je neděle večer. Svaly na stehnech mě pořád bolí. Mám problém nejenom vyjít schody domů do druhého patra, ale dělá mi potíže i sednout si na židli. Poslední ranní trénink s nekompromisním trenérem byl přitom v pátek. Přihlásit se na první pardubický bootcamp mi přišlo jako dobrý nápad. Zkusím něco nového, zjistím, jak jsem na tom s fyzičkou, zhubnu pár kilo a potkám nové lidi. Nadšení mi vydrželo přesně do chvíle, kdy můj budík zazvonil v 5.30. Což rozhodně nebývá doba, kdy jsem ochotná vylézt z postele, natož se jakkoli hýbat.
Sraz 6.15 u ČEZ Arény jsem stihla v pohodě. Prozíravě jsem vynechala líčení, česání i snídani. Trenéra přehlédnout nešlo. Poznávací znamení jsou jasná – vypracované svaly, černé brýle a černé triko s nápisem Trenér. „Poklusem do parku,“ vydal hned první pokyn trenér Míra.
Běhat chodím, takže jsem zůstala v klidu. Bohužel jen do chvíle, než mi došlo, že můj klus má výrazně jinou rychlost než ten jeho. Zachránila mě rozcvička, během které se mi nějak podařilo chytit dech a zvládla jsem i pár kmitů, hmitů, předklonů a úklonů. Sotva jsem se vzpamatovala, zavelel opět poklusem klus a já poslušně dusala opuštěným ranním parkem. Nálada se mi pomalu zlepšovala. Ptáci zpívali, ranní vzduch byl čerstvý, na trávě se třpytila rosa. „A teď kačáky,“ zařval do mého romantického rozjímání trenér. „Cože?“ vyhrkla jsem poprvé a rozhodně ne naposledy. Jestli totiž nevíte, tak kačák je rychlá chůze ve velmi hlubokém dřepu. Schválně si to zkuste. Po patnácti metrech jsem toho měla tak akorát dost. Rozhodně dost na další vtipný povel.
„A jedeme žabáky!“ Jasně, ty zná každý ze školy. Jenže já jsem žena ve věku, kdy vám žabáky i kačáky každý doktor zakáže dřív, než vůbec otevře vaši zdravotní dokumentaci.
Než jsem nabrala dech, abych o tom mohla polemizovat, už následoval běh vzad. Nohám se kupodivu po žabí a kachní chůzi ulevilo. Bravurně jsem zvládla i běh stranou, předkopávání, zakopávání a nejrůznější mávání rukama. Což tak úplně nebylo součástí tréninku, ale regulérní obranou proti útočícím komárům.
Oběhli jsme tak celý zámek a narazili na pravou tělocvičnu. Teda spíš lavičky letního kina. Po šestém přeskoku snožmo jsem začala podvádět. Oběma nohama najednou prostě ze strany na stranu nepřeskočím. Různými zajímavými přískoky jsem ale improvizovanou trať tam i zpátky zvládla a začala jsem být na svou kondici fakt hrdá. Už je za námi dvacet minut a já pořád žiju!
Radost byla předčasná.
„A teď si dáme pár sprintů,“ rozhodl se Mirek a já podruhé nevěřícně hlesla. Sprinty jsem naposledy běhala před pětadvaceti lety a deseti kily a neměla jsem v úmyslu to měnit. Jenže teď mi nic jiného nezbývalo.
To, co jsem následujících deset minut předváděla, rozhodně sprint nebyl. Mně to ale stačilo k tomu, abych sotva popadala dech a začala mírně podklesávat v kolenou. Po posledním sprintu jsem se nezhroutila jen proto, že kolem zrovna projížděl kropicí vůz technických služeb a vodní sprcha mě trochu probrala. O úplné probrání se postaralo až dvacet dřepů s výskokem, dvacet kliků, dvacet výskoků na lavičku, výpady, opičí běh a sklapovačky.
Konečně je konec. Protažení a pak už jenom klus do šatny. Tam jsem ocenila první výsledek. Úplně propocené triko, mokré vlasy, rudý obličej a rozklepané nohy. Ale uvnitř kupodivu skvělý pocit, nával endorfinů a chuť pokračovat.
Nevzdala jsem to a každý trénink dokázal překvapit něčím novým. Své oblíbené „Cože?“ jsem ještě použila mnohokrát. Třeba když jsme dělali trakaře, po kterých jsem následující den nemohla zvednout ruce pomalu ani do předpažení. Nebo při běhu, který střídaly dřep, klik, pět dřepů s výskokem a hned zase deset kliků. Běhala jsem schody v parku jako ve filmu Rocky Balboa nebo celý trénink tahala vodou naplněné plastové láhve. Jednou jsem po asi desátém stometrovém sprintu, v každé ruce s láhví, a následných deseti dřepech s výskokem měla toho opravdu dost a kňourala jsem, že fakt nemůžu. „Když můžeš mluvit, tak ještě můžeš,“ opáčil suše trenér.
Když jsem při jednom z běhů kolem zámku sotva chytala dech, vyprávěl mi Míra, jak viděl v Chrudimi trénovat parašutisty, kteří běhali do prudkého kopce a při tom nosili jeden druhého na zádech. Nahlas začal přemýšlet, kde je tady v Pardubicích nějaký podobný.
„Cože? Jsem snad nějaký paragán,“ zařvala jsem z posledních sil a nekompromisně jsem se zastavila. Klidně se na mě podíval, zamyslel se a řekl: „Vsadím se, že do konce bootcampu z tebe paragána udělám!“
(autorka je redaktorkou Českého rozhlasu Pardubice)