Kluci, holky, výrostci, důchodci. Zmizeli beze stopy
Bývalý restaurátor obrazů Alexandr Hanel jako by se propadl do země.
Naposledy ho příbuzní viděli 3. června 2006. Po synově oznámení se policistům dlouho nedařilo zachytit jeho stopu a důchodce už všichni začali považovat za mrtvého. Po čtyřech letech ale policisté zjistili, že muž v Česku navštívil některé banky.
„V jednom finančním ústavu nám hodně pomohli. Věděli jsme tak, že je pán živý. O místě jeho pobytu jsme nicméně neměli žádné zprávy,“ popisuje vrchní komisař Rostislav Komínek z oddělení pátrání na krajském ředitelství policie v Praze.
Každý se hledá jinak
Tam se shromažďují veškeré informace o oznámeních Pražanů, kteří někoho pohřešují. Policisté mají povinnost přijmout každé oznámení. Podle dané situace pak rozjíždějí pátrací akci. Jinak se totiž hledá důchodce, který se ztratil v lese na houbách, a jinak třeba dítě, které zmizelo z pískoviště.
Dvaasedmdesátiletý Hanel je jedním z mála, kteří v kartotéce pražských policistů stále visí jako neuzavřený případ. A to i přesto, že letos zachytili jeho stopu v Česku. Poté prostřednictvím národní centrály Siréna zjistili, že důchodce zřejmě žije ve Španělsku mezi bezdomovci.
„Pro nás ale případ skončí teprve tehdy, až ho tamní policie zkontroluje, zapíše si číslo dokladu. Což ovšem neznamená, že místo jeho pobytu automaticky oznámíme příbuzným. Podle zákona o ochraně osobních údajů se policie nejdříve musí zeptat, zda s tím dotyčný souhlasí,“ vysvětluje Rostislav Komínek.
Pětileté dívky se ujali cizinci
Úspěšnost pátračů je poměrně značná. Například z bezmála šesti set lidí, které loni pražští policisté hledali, jich v současnosti zůstává v evidenci pouze třináct. Letos bylo vyhlášeno pátrání po více než třech stovkách Pražanů a hledá se jich jednatřicet.
Nasazení vrtulníku s termovizí podléhá sice určité povolovací proceduře, ale při ohrožení života či zdraví se rozhodne do několika minut.
„V evidenci nám zůstávají i děti, o které se přetahují jejich rodiče. Matka třeba uteče se synem do Austrálie. Tam naštěstí není riziko ohrožení života,“ doplňuje vrchní komisařka Dana Maršíková z oddělení pátrání.
Z letoška si vybavuje kuriózní případ, kdy otec oznámil, že se mu na dětském hřišti jednoho pražského sídliště ztratila pětiletá dcera. Jednoduše mu řekla, že jde spát ke kamarádce, a on si až doma uvědomil, že vlastně vůbec neví, kam. V jedenáct večer zoufale volal na policii, jeho manželka byla ještě v práci.
„Tady vás napadnou i ty nejhorší scénáře včetně únosu, takže se okamžitě rozjela velká noční pátrací akce. Policisté chodili i po bytech. Druhý den ráno našli holčičku v pořádku u jedné afroamerické rodiny, jen pár bloků od bydliště. Do růžova vyspanou a v čisté noční košili. V bytě pobíhalo asi sedm černoušků a všichni brali návštěvu křehké blonďaté dívenky jako samozřejmost,“ líčí Dana Maršíková.
Roli kriminalistů „pátračů“ si prý lidé občas vysvětlují po svém. Například mladý muž chce, aby mu našli přítelkyni, která se s ním rozešla a nechce mu sdělit novou adresu. Nebo přijde paní s tím, aby jí vypátrali příbuzného, kterého neviděla dvacet let.
„Tuto službu si od letoška mohou lidé za pětistovku objednat podle novely zákona o rodných číslech na ministerstvu vnitra, kde spravují evidenci o trvalém pobytu. I tam se ale nalezeného nejdřív zeptají, zda chce s žadatelem komunikovat,“ dodává Rostislav Komínek.
