Jsem z klanu sira Francise Drakea, který sloužil jako korzár u královny Alžběty I.. Tak tohle si může hrdě říci Alois Sassmann z Tábora. Místní starokatolický kněz má příbuznost s mužem, který žil v druhé polovině šestnáctého století, potvrzenou i zkouškou DNA.
Genetický test si nechal udělat v Americe. Vyšlo mu, že pochází z dánských Vikingů. „Je to velmi přesný matematický výpočet, který nejde ošulit,“ zdůrazňuje Sassmann. I podle učebnic dějepisu je jasné, že dánští Vikingové obsazovali Norsko, sever Německa, Holandska a Anglii. Odtud podle testu pochází slavný Sassmannův předek.
Genealog (odborník na rodokmeny) má i vysvětlení, jak se příbuzní Francise Drakea objevili v Novohradských horách. Možná s hrabětem Buquoyem, který sem přišel za třicetileté války z Belgie. „V novohradských matrikách jsou zaznamenány desítky sňatků z ciziny. Z Anglie, Švédska, Belgie. Jeden z členů klanu tak mohl přijít s Buquoyem jako doprovod, který si s sebou vzal,“ uvažuje Sassmann.
Velkou nápovědou o původu může podle něj být člověku i vlastní podvědomí. „Ještě před testem jsem byl na návštěvě ve Švédsku. Řekl jsem tehdy: je to, jako když se člověk vrátí domů, aniž bych věděl, proč to vlastně vyslovuji,“ podivuje se nad šestým smyslem. Historie rodiny ho zajímala už jako malého kluka. Pamatuje si, jak se vrátil jako pětiletý domů ze sáňkování, a učarovalo mu tajemno kolem tatínka, který zrovna maloval rodokmen. Musel si ho nechat za druhé světové války vyhotovit jeho děda. Jako potvrzení, že má árijský původ. Sahal do roku 1770.
„V patnácti letech jsem začal pátrat po předcích sám.V sedmnácti mi hodně pomohl Miloslav Vlk, náš známý ještě z dob, kdy byl biskupským sekretářem v Českých Budějovicích. Ukázal mi, jak hledat v matrikách, a pomohl mi vypátrat rodiny Sassmannů až do roku 1630. Pocházeli z Nových Hradů,“ popisuje badatelské začátky Sassmann. Aby mohl číst staré písmo, začal se dokonce učit i latinu a švabach.
Zmatek ve jménech
Věděl, že se jeho předci na Novohradsko přistěhovali, ale ne odkud. Po několikaleté detektivní práci se mu podařilo zjistit předka, který hospodařil na začátku patnáctého století v Hrdlořezích u Třeboně. Byl to sedlák Sazema, jehož dvůr tam dodnes stojí. „Největší problém byl, jaké gruntovní knihy hledat. Vesnice se v patnáctém a šestnáctém století jmenovala jinak. Jednalo se o „Pernschach“ u Třeboně nebo Suchdolec,“ zdůrazňuje klíč k úspěchu.
I jméno jeho dávných příbuzných se postupně vyvíjelo. Od Sazemy, přes Sazymu až po Sasmana. „Bylo běžné, že jména dostávala jiný tvar. Časté bylo, že se z generace na generaci úplně měnila. Lidé se jmenovali podle práce, kterou dělali, nebo podle stavení, kde žili,“ vysvětluje.
Takovému zmatku udělal přítrž až císař Josef II. V roce 1786 přikázal, že každý si ponechá to jméno, které právě měl.
Při pátrání po předcích, se každému nemusí podařit to, co Aloisi Sassmannovi. Podle jména se ale člověk může něco dozvědět o svém původu. Na Táborsku to platí podle něj například u Křemenů, Sedloňů, Krchů nebo Dvořáků. Tato jména patřila totiž svobodným sedlákům. „Říká se jim královští svobodníci. Na svých statcích mohli volně lovit ryby, zvěř, a provozovat čižbu. Za takové úlevy měli povinnost vojenské služby,“ uvádí Sassmann.
Od korzára k mlynáři
Častým jménem na Táborsku je podle něj také Mrzena. To byl mlynářský rod. Mlýn měli už v roce 1430 u dnešního sedleckého mostu. Mouku mleli třeba i na Chotovinsku.
I mezi mlynáři našel Alois Sassmann své příbuzné. „Vždycky jsem si přál zjistit, že moji předci byli myslivci nebo mlynáři. Splnilo se mi obojí. Byl to rod Šibalů a žil v Hánově u Opařan, protože dcera mlynáře Šibala si vzala syna myslivce Pouzara,“ říká spokojeně Sassmann.
Před rokem 1750, na mlýně Šibalů, který stojí dodnes, hospodařili Krajícové. Opět podle Sassmanna známý mlynářský rod. Jenže hospodařil špatně. Navíc málo platili vrchnosti. Tak se jednou tajně vystěhovali.
„Prý vyskočili v noci oknem a stavení nechali prázdné. Jezuiti potom dosadili na mlýn Šibaly,“ říká Sassmann, který je příbuzným také mlynářské rodiny Cmuntů, hospodařící na Milevsku. „Jak se jednou dostanete mezi mlynáře, je příbuzný každý s každým. Syn mlynáře si totiž dříve musel vzít zase mlynářskou dceru. Jinak to byla pomalu pohana,“ popisuje.
Neskončil jen u pátrání po vlastním rodě. Alois Sassmann právě dokončuje ve svém volnu poslední úpravy na knize „Kořeny III“.
Je to písemná podoba seriálu o jihočeských rodinách a jménech, který s ním natočil Český rozhlas. Uznávaný genealog už odmala žije naplno historií. „Začíná mi to přerůstat přes hlavu. Ještě mě čeká čtvrtý díl a potřebuji si konečně odpočinout,“ tvrdí. Jako starokatolický kněz má i duchovní povinnosti. Větší práci než zjišťování rodokmenů, mu dalo vybojovat si v době totality studium na teologii. Když se jako žák hlásil na knihovníka, nevzali ho. Podle přijímací komise bylo více politicky aktivních uchazečů. Vyučil se prodavačem v elektru.
„To bylo úplně odlišné od mého humanitního založení. Také jsem ze začátku posílal lidi, kteří chtěli čokoládu do potravin,“ směje se.
Když vedení podniku nahlásil, že chce studovat teologii, přišel za ním „kádrovák“. Člověk, který prověřoval zaměstnance, jestli jsou dost loajální vůči komunistickému režimu. „Prý mi tu geologii nechají klidně při práci dělat, říkal, ale za týden se vrátil moudřejší, už s tím, že si na prsou hřáli hada,“ vrací se k obtížím kolem přijetí na školu.
Teologie napočtvrté
Kvůli přihlášce musel chodit na potupné výslechy k církevním tajemníkům.Také si na něj v Budějovicích zasedli „estébáci“. Proto se raději přestěhoval do Brna. Pracoval v úrazové nemocnici na oddělení velmi těžkých popálenin. Prý to byla velká učebnice života. Celkem se hlásil na teologii čtyřikrát.
Nakonec ho přijali, a když byl v pátém ročníku, přišla sametová revoluce. Tři roky potom dělal kněze ve Strakonicích a dva roky v Pacově.
Alois Sassmann ale nechtěl zůstat u římskokatolické církve, kde nemohl založit vlastní rodinu. To byl také jeden z hlavních důvodů, proč přestoupil k církvi starokatolické, kde je knězem už patnáct let.
