Kněží jsou kočovníci, herci i vojáci. Mění pobyt podle role, kterou dostanou | E15.cz

Kněží jsou kočovníci, herci i vojáci. Mění pobyt podle role, kterou dostanou

Jakou podobu má Ježíšek a jak vnímá rodinnou tradici farář, který nikdy nepoznal manželku a neměl děti.

Most / Setkáním s všeobjímající láskou jsou pro kněze mosteckého děkanství římskokatolické církve Josefa Hurta Vánoce. Od sedmi let ministroval a v kostele byl jako doma. „Dárky, radost, svítící stromeček má asi každý z nás hluboko v sobě. I když jsem potkal lidi, co Vánoce neslaví. Buď jsou zklamaní, nebo vnitřně chudí,“ svěřil se Josef Hurt. Kde je ten čas, kdy dědeček vyřezával ze dřeva betlém a vypravoval dětem biblické příběhy. S otevřenou pusou naslouchaly a poznávaly. U Hurtů měli betlém vystřižený z papíru a pod stromkem nesměl chybět. Není úplně jisté, zda je Betlém skutečným místem narození Ježíše, patří však k tradici.

„Do Svaté země se chystám a ničím si to nenechám zkazit. Byl jsem na mnoha poutních místech a všechna mají svoji přitažlivost přesto, že se na nich potkává zbožnost s byznysem. Betlém je jistě také takový. Kostely nabízejí to, co známe z Bible. Určitě nebudu hledat chlév. Jesličky jen symbolicky připomínají, kde a komu se Ježíš narodil,“ říká Josef Hurt.

Co člověk, to názor

Jak vlastně vypadá Ježíšek. Je to miminko, nebo stařec s bílým vousem, Ježíš, kterého ukřižovali? „Co člověk, to názor. Některé skupiny mají odpověď jasnější podle poznání, jakého se jim dostalo. Jedni zůstávají jako tři králové, mudrcové, co se sklánějí před dětstvím a vnímají královskou důstojnost. Pastýři moc nefilozofují a vidí boží velebnost, andělé Ježíše zdraví. Moderní člověk je příliš přísný na poznání, možná se k němu nikdy nedopracuje. Je tak moc pochybující, že nedokáže uvěřit. Boží velkorysost ale nikomu nic nevnucuje. Obdarování můžu přijmout a nemusím. My však raději přijímáme konkrétní dárky,“ míní Hurt.

Upřímnost nade vše

Mnohdy je snazší darovat hmotný dárek než kousek srdce. Kněz si přeje, aby si lidé uměli říct, že se mají rádi. „To se nejvíc počítá, upřímnost je nade všechny dárky. V posledních letech ve svém okolí pozoruji větší zájem o duchovno. Citový život potřebují křesťané i pohané. Ježíšovým příchodem jsme dostali šanci uzdravit naše zranění. U romantických filmů si mnozí popláčou, ale vlastní život nechávají pod slupkou. Nedokážou uvěřit, že láska je všemocná a dokáže člověka zachránit,“ zhodnotil farář.

Najít správnou cestu

Hurt je přesvědčený, že najít cestu sám k sobě není snadné. „Někdo potřebuje dálnici, jiný klikatou horskou stezku. Záleží na cíli, který je pro nás důležitý. Vánoce jsou časem zastavení, kdy se ptáme sebe, jdu správným směrem? Život přináší hodně křižovatek,“ míní farář. Zastavení dá podle jeho slov nápovědu, jak se vyvíjíme.

Neuzavírat se do sebe

„Vánoce i Velikonoce v křesťanském vnímání mají silné téma cesty. Jsme na cestě. Lidé by se neměli uzavírat s pocity: je mi padesát, nevím, jestli mě propustí z práce, už se asi nezměním, doma máme problémy a tak,“ míní kněz. Mnozí hledají únik v hloupých seriálech a krabicovém vínu.

„Nedávno jsem mluvil s kolegou kaplanem. Dělá si sám adventní věnec. Každý den na něj přiváže lísteček se jménem člověka, na kterého bude ten den hodně myslet, modlit se za něho a přemýšlet o něm,“ říká Hurt. Advent má zhruba třicet dnů. „Ať se stane tradicí přemýšlet o lidech, kteří pro mě hodně znamenají, jako křesťan s modlitbou, nebo nekřesťan. Kolikrát si slibujeme, že se navštívíme, že půjdeme na pivo, na kafe, a mnohdy se setkáme až na pohřbu. A tak, když hledím do světla svící na adventním věnci, mám také tohle přání. Mějme na sebe čas,“ vysvětluje mostecký farář Josef Hurt.

Svátek rodiny

Křesťanský svátek rodiny se neslaví na Štědrý den, ale první neděli po Vánocích. Adventní i vánoční čas však trvá až do konce roku, je oslavou rodiny. Jenže katoličtí faráři slibují celibát, a tak nikdy nepoznají vlastní rodinu.

„Máme příslib, kdo se vzdá své matky, sestry, otce, bude jich mít stonásobek. Což svým způsobem platí. Farář nemá živou rodinu v klasickém chápání manželka, děti. Jeho rodinou je farnost. Jako kněží jsme nomádi, trošku herci, vojáci, kteří dost často mění pobyt podle role a úlohy, jakou dostanou. Pak je umění vytvářet rodinu kolem sebe. Biskup nám dal výzvu, snažte se, aby fara byla domovem. Jak na to? Domov vytváří žena a děti,“ přiznává Hurt. Sílí počet hlasů, aby se celibát dal na výběr. Asi se i pak najdou kněží, kteří se své službě obětují. Najdou se i ti, kteří pád absurdního nařízení přivítají a svatostánek polidští, budou žít přirozeně.

„Všechno má svůj čas. Jsem jednoznačně za zdobrovolnění s tím, aby byla zachována úcta k celibátu,“ tvrdí mostecký kněz.

Mostecká farnost o sto padesáti lidech pojímá široký obraz více generací. „Chodí k nám mladí lidé, celé rodiny i ti dříve narození po celý rok. Na Vánoce se všichni scházíme o Štědrém dnu odpoledne. Posedíme spolu, popovídáme si a vypijeme čaj s punčem. Ve sváteční den by neměl nikdo zůstat sám. Na faře máme otevřené dveře pro každého,“ říká Josef Hurt. Večer přijímá pozvání do domovů. Před rokem měl hezký zážitek. Byl v rodině, kde se narodilo miminko.

Myslet na druhého

Život ve společenství lidí, které spojuje fara, naučí myslet také na druhé. „Člověk nemá nikdy pocit, že je sám, a když začne vnímat ostatní jako sebe a chovat se podle toho, může mnohé změnit,“ míní Hurt.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!