Knihy hradeckých spisovatelů mizí z knihkupectví jako první | E15.cz

Knihy hradeckých spisovatelů mizí z knihkupectví jako první

Psaní knih je neživí. Považují to za svůj koníček. Místní lidé některé literáty dobře znají, jiní se svým uměním moc nechlubí. Sedmička představuje některé spisovatele z Hradce a okolí.

Na pultech knihkupectví v Hradci většinou rychle mizí. Když se na ně redaktoři Sedmičky ptali, byla k mání už jen jedna jediná. Prodavačka ji dokonce musela vyndat z výlohy. Řeč je o knihách spisovatelů z Jindřichova Hradce a okolí.
První hororovou povídku s názvem Mayflower dal dohromady v sedmadvaceti letech. Byla o opuštěné vile, mrtvé dívce a jednom smolaři.
Jednačtyřicetiletý redaktor jindřichohradeckého Patriotu Svatopluk Doseděl zasadil všechny své rané příběhy do Ameriky. „Nedokázal jsem si spojit horor s českými luhy a háji. A vydrželo mi to dost dlouho. Dnes už sice píšu i o tuzemských strašidlech, ale pořád jsem v hloubi duše přesvědčen o tom, že horor a Amerika patří k sobě. Prostě to tak cítím,“ tvrdí Doseděl.
Otec dvou dětí dnes už píše i povídky z okolí Jarošova nad Nežárkou, kde s rodinou žije. Než se ale k tomu odhodlal, musel do něj dlouhou dobu hučet jarošovský starosta Bohumil Rod.
Dosedělovi pomohli i knihy Jana Muka, historika, který ve čtyřicátých letech minulého století sbíral místní pověsti. „Při psaní Kalvárie mi začalo pomalu svítat, že ne každý horor se musí odehrávat v Americe. Vždyť lesy České Kanady jsou taky dost hluboké. Povídky Batalión a Lykantropie mají děj v Jarošově. Vycházel jsem z toho, co se tady údajně mělo stát,“ vysvětluje Doseděl.
Sebevrazi. To je téma díla s názvem Heartbreak Hotel. Autor ho chce letos dokončit. V hlavně už má ale nápady na další povídky. Jedna bude o rockové kapele, která nemá moc peněz na auto a po mnoha peripetiích koupí bývalý pohřební vůz. „Vše se to začne hororově kroutit,“ prozrazuje plány Svatopluk Doseděl. Poslední novela mu vyšla vloni a má název Den, kdy umlkly zvony.
Z úplně jiného soudku jsou knihy jindřichohradecké rodačky Heleny Longinové. Například Borůvkový piknik je román o lásce, ve které se lidé dopouštějí stále stejných omylů a chyb. Nevyhýbá se ani tématům složitých rodinných vztahů. Mnohé její knihy mají však jedno společné. Odehrávají se v Jindřichově Hradci a okolí. O Hradečácích si totiž myslí, že jsou ve svém jednání velmi otevření.
„Ze svého vztahu k nim jsem se vyznala nejen v románech Borůvkový piknik a Sorry, Mary, ale také v Koncertu pod kaštany, Sladká chuť hořkého medu a Horkém létě uprostřed života,“ říká osmdesátiletá Longinová. V současné době si mohou lidé přečíst její poslední román Růžová kočka v kleci. Na jaře vyjde kniha Letní hosté, jejíž děj se opět odehrává v Hradci, tentokrát v letech 1938 až 1947.
Dvacet let jezdil jednašedesátiletý Miroslav Jílek na chalupu kousek od Hradce. I když jí před časem prodal a usadil se v Ratiboři, posloužila mu jako kulisa novely Ostrov. Ta je součástí jeho poslední knihy Panenka z cest.
„Prožil jsem tam dvacet let krásného života, takže jsem ta místa vybíral záměrně,“ tvrdí autor. Přiznává, že příběh milostného vzplanutí s tragickým koncem napsal tak, jak by si přál aby to ve skutečnosti bylo. Skončit happyendem se mu ale nechtělo. „Máloco v životě tak končí,“ myslí si. Sbírka tří novel přitom není první knihou zkušeného novináře. Prvotina Vodnářův Gambit odkazuje na zkušenosti válečného zpravodaje v bývalé Jugoslávii. „Tehdy jsem se potřeboval sám vyrovnat s pohledem na válku,“ říká Jílek.
Aby se po napsání vážné knihy odreagoval, stihl vydat ještě Lásku v biografu a jiné povídky. Převážnou část z nich napsal na své chalupě v Dívčích Kopech a obsah většiny z nich sám prožil, nebo slyšel vyprávět své přátele.
Stanislav Beran má ve dvaatřiceti na svém kontě už dvě prozaické knihy a básnickou sbírku. Pracuje ve farmaceutické firmě a psaním se živit nechce. Před třemi lety na sebe upozornil knihou čtyřiadvaceti povídek s názvem Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa. Hlavní hrdinové jsou obyčejní lidé, kteří prožívají snadno uvěřitelné příběhy.
V září vydal Beran novelu Hliněné dny, která má s předchozí knihou hodně společného. Autor totiž rozdělil vyprávění do jednadvaceti kapitol, u každé z nich uvedl i rok. Kniha začíná příběhem z roku 2005, hned druhá kapitola ale vrací čtenáře o téměř padesát let zpátky.
„Více mě inspiruje drsná Vysočina, která se pro moje psaní hodí víc než malebná jihočeská krajina,“ dodává Beran.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!