Na dvoře u domu rodiny Spilkových v Žabni u Frýdku-Místku parkuje kolona pouťových atrakcí s maringotkou. Je po sezoně. Řetízkový kolotoč, twister, labutě, skluzavku i ovocný bar s fontánou, ze které jindy tryská čokoláda, zakrývají plachty. Jen na tagadě, poskytující adrenalinový zážitek z prudkého stoupání, klesání a kroužení současně, několik lidí opravuje motor a hydraulická ramena.
„Je to atrakce spíše pro mladé,“ říká majitel lunaparku Ladislav Spilka. Ale najdou se i výjimky. „Kdysi se přišel svézt veselý šedesátník, doprovázený dvěma ženami. Kolega se bál, aby se jim neudělalo špatně. Oni si ale jízdy užívali. Při vystupování mu nadšený muž dal tisícovku a slíbil, že přijde znovu,“ vybavuje si humornou historku Spilka.
Z majitele zaměstnancem
Spilkův dědeček Jan kočoval s dřevěnou maringotkou, houpačkami, kolotočem a střelnicí už za první republiky. Zapřahal za ně koně, později traktory poháněné dřevoplynem. Aby v zimě nezůstal bez obživy, hrál zakladatel rodinné tradice loutkové divadlo.
Po válce lunapark převzal jeho syn František. Nakoupil zvonkovou a housenkovou dráhu a ruské kolo. Záhy mu komunisté majetek sebrali. „Kolotočáře jsem dělal dál, ale jako zaměstnanec komunálních služeb a ostravského Parku kultury a oddechu. Pak nás poslali do slovenské Žiliny. „Vrátili jsme se až po revoluci,“ vypráví František Spilka.
Také on už předal pomyslné žezlo synovi. Na nelehký kočovný život vzpomíná s láskou. „Kdo se chce mezi ostatními prosadit, musí se lunaparku neustále věnovat. Lidé by si naši práci měli vyzkoušet, než začnou závidět slušný výdělek,“ říká Spilka.
Sezona lunaparků trvá od Velikonoc do října. Skutečnou délku určuje počasí. Ladislav Spilka s rodinou a několika zaměstnanci udělá za sezonu okolo dvaceti zastávek. Jak říká, jezdí okolo komína. Tedy po severní Moravě. „Na štacích máme pořád něco na práci. Když neobsluhujeme atrakce, skládáme je, balíme a opravujeme. Nebo jsme na cestách. Často zůstáváme na nohou od rána do noci,“ vypráví.
Letos na jaře Spilka při balení pořádně promoknul. Namísto postele usedl za volant, aby stihli další pouť. Byl z toho zápal plic. Teď, když sezona skončila, by se zdálo, že bude mít klid. „Čekají nás opravy, na které nebyl čas, potom revize a plánování tras na příští sezonu. Odpočinu si možná o Vánocích. A o nedělích. To nepracujeme a s manželkou chodíme do kostela,“ říká Spilka.
Pojízdný domov na kolečkách
Náročnou a nejistou živnost, závislou na počasí, by přesto neměnil. „Nechtěl bych začínat znovu. Před lety jsem od kolotočů odešel. S manželkou jsme měli pojízdný bufet a pekli perníky. Brzy se nám začalo stýskat,“ líčí Spilka. Také Spilkova žena Kristina má kočování v krvi. Pochází ze starého kolotočářského rodu Pflegrů. V manželově lunaparku sedává v pokladně. Kromě lístků prodává nafukovací balonky. Hlavně ale pečuje o domácnost. „Žít půl roku v maringotce není tak těžké, jak by se zdálo. Máme tam veškeré pohodlí. Kuchyňku se sporákem, troubou a myčkou, zařízený dětský pokoj, ložnici i toaletu. Obývák je větší než v leckterém bytě,“ popisuje domácí paní jejich sezonní bydlení. Někdy přesto uvažuje, jestli by nebylo lépe usadit se a dělat něco jiného. I jejich synům Ladislavovi a Dominikovi kočování občas vadí. „O prázdninách, když jejich kamarádi jezdí na dovolenou, máme nejvíce práce. Kdybychom jeli také, přišli bychom o hodně peněz,“ vysvětluje Spilková. V dětství vystřídala spoustu škol, podle toho, kde svůj lunapark právě rozložili. Dnes mají školy odlišné učebnice i osnovy. Spilková proto kluky denně vozí z dočasného působiště do jejich stálé školy ve Frýdku-Místku. To je také důvod, proč s lunaparkem nejezdí příliš daleko. Oba synové chtějí jednou v rodinné tradici pokračovat. Maminka si jejich budoucnost představuje jinak. „Sami si ale vyberou, co budou v životě dělat,“ shodují se manželé Spilkovi.
