Manželé Březinovi se před branami Jitky moc zdržovat nechtějí. Padá na ně splín. „Jako dvě fotbalová hřiště! Kdo nebyl uvnitř areálu a ve výrobních halách, ten nikdy nemůže pochopit a uvěřit, jakým výrobním kolosem tato továrna byla,“ říká se smutkem v hlase třiasedmdesátiletý Bohuslav Březina. Na Jitce pracoval od roku 1966 jako barvíř na barvírně. Jeho žena Marie nastoupila do podniku o pět let později a měla na starost kontrolu plátna. Stále žijí v bytovce několik set metrů od Bobelovky.
Tři roky už nefunguje. Zůstalo po ní městečko
I když se textilní impérium už před třemi lety rozpadlo, zůstaly po něm nejen výrobní haly, ale vlastně celé městečko. Řadové domky s typickými cihlovými garážemi, paneláky a dřevěné domky bývalé školky a samoobsluha. A hlavně lidé.
„Ze začátku tady byl pouze malý obchůdek, který se pomalu přemisťoval podle toho, jak postupovala výstavba továrny. Nakupovat jsme museli chodit do Hradce. Pro mléko jsme chodili do Otína,“ vypráví o začátku padesátých let na Jitce Milada Keslerová. Dnes osmdesátiletá důchodkyně se sem s manželem a malou dcerou přistěhovali jako jedni z prvních v roce 1951.
Právě tehdy tady začala fungovat továrna na zpracování lnu Jiholen. Postupně začala fabrika zpracovávat bavlnu a továrna se v šedesátých letech přejmenovala na národní podnik Jitka. Stála tady vlastní hasičárna. Podnik, který původně vznikl na poli, se rozrostl i o úpravnu, snovárnu, tkalcovnu, barevnu a sklady. Na začátku devadesátých let se podnik přeměnil na akciovou společnost. Stejně jako Otavan v Třeboni a Alma v Nové Bystřici neustál krizi v textilním průmyslu. Před třemi roky Jitka skončila, vedení podniku se nepodařilo najít investora, který by skomírající fabriku udržel. Přitom ještě v roce 2005 tady pracovalo sedm stovek lidí. „Když jsme se nastěhovali, všude kolem bylo hodně bahna, takže jsme chodili v holínkách. Jednou se stalo, že za mnou přiběhly děti a říkají, že se dcera nemůže dostat z bahna,“ vypráví Milada Keslerová. „Šla jsem tam a vytáhla ji. Holínky ale zůstaly zabořené,“ dodává. Často se podle jejích slov také stávalo, že holínky, které lidé nechávali za dveřmi, zmizely a už se nikdy neobjevily. „Někdo se asi potřeboval dostat přes bahnitý terén,“ komentuje s úsměvem.
Bydlení pro zaměstnance podniku a jejich rodiny
Většina lidí, která se do řadovek na Jitce nastěhovala, nedá na takové bydlení dopustit. U každého domku stával v padesátých letech dřevník, protože se topilo v kamnech. Později šlo do domků teplo z fabriky. I když to mají místní do centra Jindřichova Hradce asi čtyřicet minut chůze, nestěžují si. Jezdí sem pravidelně autobusy městské hromadné dopravy. Jen možná méně než dřív. Obchod je tu otevřený od pondělí do soboty.
„Pouze kamiony si tady zkracují i v noci cestu. Přitom je to tady samá zatáčka,“ říká jednašedesátiletá Jaroslava Rabelová, dcera Milady Keslerové. Do domku svých rodičů se vrátila po letech života v Praze a přivedla sem i manžela, který pochází z Moravy. „Do Prahy už bych se nevrátila, tady jsme spokojení,“ říká.
Mateřská školka byla původně v dřevěném domku vedle paneláku, později se postavila moderní na Bobelovce. „Jezdil autobus, který vozil děti do školy a po škole je přivážel z náměstí Míru zase nazpět. Schodiště kolem sloupu na náměstí bylo plné aktovek a po náměstí skotačily děti, které čekaly na autobus,“ vzpomíná po letech Milada Keslerová.
Právě po perfektní vybavenosti, díky které byli místní téměř nezávislí na službách ve městě, se tu lidem stýská. Kromě obchodu a domova pro seniory tady nezůstalo skoro nic. Školka dávno nefunguje a v jejím areálu je nyní Centrum pobytových a ambulantních služeb Bobelovka. Bylo tu volejbalové hřiště a asi od roku 1962 také venkovní bazén pro děti. „Pamatuji si, jak si tam hrály děti a kolem bylo spousta maminek s kočárky. Měli jsme tu i ordinaci lékaře a zubaře. To bylo kolem roku devětapadesát šedesát,“ vypráví Milada Keslerová.
Podnik budovaly generace Hradečáků
Mnozí se také nemohou smířit s tím, že textilka skončila. „Podnik budovaly celé generace Hradečáků a položili ho lidé, kteří neměli žádný zájem na pokračování výroby,“ zlobí se Bohuslav Březina. On i jeho žena v podniku léta pracovali a do důchodu šli v druhé polovině devadesátých let, kdy ještě podnik fungoval. Potíže už tehdy předznamenala nucená dovolená. Celozávodní dovolenou měli v roce 1999 všichni zaměstnanci prakticky celý červenec. V té době měla Jitka přes tisíc zaměstnanců, kteří si průměrně vydělali asi osm a půl tisíce korun.
„Co můžu říkat na to, že Jitka skončila? Podle mě byla chyba vedení, že ji prodali lidem, kteří o pokračování závodu neměli vůbec žádný zájem,“ hodnotí situaci třiasedmdesátiletý Karel Jirků.
„Co můžu říkat na to, že Jitka skončila? Podle mě byla chyba vedení, že ji prodali lidem, kteří o pokračování závodu neměli vůbec žádný zájem,“ hodnotí situaci třiasedmdesátiletý Karel Jirků. V podniku pracoval od roku 1953, ale prvních jedenáct let dojížděl na Jitku z Hospříze. Do řadovky, které podnik stavěl pro své zaměstnance, se přistěhoval až v třiašedesátém roce. Stejně jako ostatní platil nájem a energie. Domky si mohli lidé odkoupit, až když se z Jitky stala akciová společnost.
„V době výstavby nových hal, provozů a dalších staveb to bylo tak, že vedení vyčlenilo některé zaměstnance, a ti místo práce chodili na brigády na stavby,“ vypráví Jirků.
Šedesátiletá historie hradecké textilky
Továrna, která na polích za Hradcem vyrostla, původně len ani bavlnu zpracovávat neměla. „Dvacátého června 1948 byl položený základní kámen. Původně tady ale měl být podnik s názvem STAP, který měl vyrábět stuhy a prýmky,“ říká historik František Fürbach.
Později vznikl nápad otevřít fabriku na zpracování lnu – Jiholen. Zkušební provoz začal v roce 1950, oficiální výroba 1. ledna 1951. V polovině roku 1965 se podnik přeměnil na Jitku a začal zpracovávat bavlnu.
V současné době v areálu funguje několik menších firem a také kotelna na biomasu. Místo krytých kolostavů pro desítky kol tu vyrostla výrobní hala, kde by se měly začít vyrábět průmyslové textilie. Oproti původním výrobním halám jde ale jen o menší výrobní prostory.
„Dříve to bylo tak, že fabrika vycházela vstříc lidem. Ženy s dětmi chodily jen na ranní směny, byla vlastní závodní kuchyně, jesle a školky. Lidé mohli jak na domácí, tak i zahraniční rekreace,“ zasní se Marie Březinová.
Jak vzpomínáte na život na Jitce?
