Už šest let je z Američana Edwarda Marcela (na snímku s deštníkem) spokojený Kolíňák. „Mám tady všechno, co potřebuju,“ říká pateticky. Že někdejší voják americké armády, který z Evropy jako první poznal Bosnu, nemluví do větru, přesvědčuje svými činy. Kdyby ho totiž město v Polabí nezaujalo, nepořádal by pro své krajany a další cizince poznávací zájezdy do Kolína.
„Létají sem lidé ze Spojených států, z Kanady nebo z Austrálie. Beru je do muzea, dívají se po městě. Jezdíme i do okolí, třeba do Prahy nebo do Nymburka,“ popisuje Marcel, jak vypadají jím pořádané dvoutýdenní výlety.
Na důchod do Polabí
Momentálně ve městě žádná „jeho“ skupinka není. „Až v září a říjnu,“ říká Marcel, který v Kolíně v minulosti působil coby lektor v jazykové škole.
V posledních měsících Kolín představuje především lidem dřívějšího data narození a dušuje se: „Znám spoustu takových, kteří by v Kolíně rádi strávili důchodový věk.“ Důvod je nasnadě: pro cizince ze Západu je Kolín velmi levným městem pro život.
„Luxusní, ale opravdu luxusní byt tady stojí méně, než největší barabizna v Kalifornii,“ líčí Marcel.
Kolíňáky jeho slova až tak nepřekvapí. A při zmínce, že mu Kolín připadá jako Spojené státy před padesáti lety, se nejspíš jen shovívavě pousmějí.
Marcel není zdaleka jediným Američanem, který v Kolíně tráví svůj čas. „Nejvíce cizinců k nám přichází ze Slovenska, Německa a právě Spojených států,“ říká David Bárta z městského informačního centra, kam v období od začátku roku do konce července zavítalo 522 cizinců. Oproti číslům z loňského roku jde o nárůst, vždyť za celý rok 2009 navštívilo centrum celkem 806 cizinců.
Zájem je hlavně o historii města. Vždyť i Američan Marcel tvrdí, že jedním z jeho nejoblíbenějších míst je kolínské muzeum. Nedá na něj dopustit. A fascinuje ho – podobně jako i jiné turisty ze zámoří – že dům, v němž má byt, je starý několik set let.
Levné bydlení a poutavá historie Kolína táhnou. A nejen ony. „Já osobně mám rád Vodní svět. S dcerkou tam často chodím, líbí se nám prostřědí,“ pochvaluje si Leigh Newton.
Učitel a bývalý novinář pochází z Londýna, před lety se však rozhodl, že Anglii vymění za daleko skromnější destinace. Nejprve žil na Slovensku.
„Prostě jsem píchl prstem do mapy, zabodl ho do země vašeho východního souseda a vyrazil,“ líčí Newton. A vlastně náhodou se ocitl i v Kolíně, kde je zatím deset měsíců. Mezitím si našel českou přítelkyni, původem z Valašského Meziříčí.
Hudba spojuje
„Na Kolíně je spousta dobrých a spousta špatných věcí. Fascinuje mě, že Kolíňáci vidí Američana nebo černocha, a hned na něj koukají jako na zjevení. To ve větších městech není,“ říká Newton.
Přesto neplánuje, že by z města odešel. A pochvaluje si, že londýnský shon vyměnil za klid menšího města.
„Přes patnáct let jsem žil ve velkých aglomeracích. V San Francisku, Londýně, Washingtonu, Miami, Houstonu, v Los Angeles. A Kolín je pro mě příjemná změna. Už tady mám i známé,“ souhlasí Marcel.
Mezi své kamarády počítá i Newtona. Kromě toho, že jsou v Česku cizinci, spojuje je i vztah k hudbě. Oba hrají na kytaru a po vypnutí diktafonu na novináři vyzvídají, ve které hospodě by mohli uspořádat svůj minikoncert.
Další „kolínské cizince“ pojí k městu pracovní příslušnost, především k automobilce TPCA a firmám, jež s ní úzce spolupracují.
„Češtinu učíme přibližně dvacet lidí za rok, nejvíc Francouzů a Japonců,“ říká ředitelka jazykové školy Hannah School Hana Trmíková. Výuku češtiny pro cizí státní příslušníky využívají jen tři procenta klientů školy.
„Studuju sám. Poctivě, denně. Zrovna jsem se naučil nové slovo: jeřáb,“ culí se Marcel. A neopomene zmínit, jak těžká čeština je.
Nádraží a TPCA
Než však Marcel do Kolína přijel, nevěděl o něm absolutně nic. Totéž tvrdí i Newton. Aby ne. Vždyť když turista zadá na internetové stránce celosvětového průvodce Lonely Planet slovo „Kolín“, vyskočí mu na obrazovcce pouze několik zmínek o nádraží. Respektive o tom, že přes Kolín jezdí vlaky do Prahy, Budapešti či do Krakova.
Zahraniční tisk zase o Kolíně píše prakticky pouze v souvislosti s automobilkou TPC
