Komentování může být i legrace

Komentování hokejového přímého přenosu není jednoduché. V podání Ondřeje Zamazala a Pavla Richtera nechybí na stanovišti ani zábava.

Litvínov / Oba komentátoři se kvůli mluvenému provázení zápasy znají už poměrně dlouhou dobu. Naposledy je svedlo dohromady hokejové utkání Litvínov - Kladno.

Dvě hodiny před zápasem vchází do útrob Zimního stadionu Ivana Hlinky Ondřej Zamazal. Přes rameno má přehozený vak s oblekem.

„To je v pohodě,“ reaguje na poznámku o komentování ve společenském oblečení a míří na komentátorské stanoviště. Převléká se až tam.

Precizní příprava

Následuje cesta do tiskového střediska pro zápis o utkání. Při návratu na stanoviště Ondra usedne a urovnává si svoje statistiky v počítači. Má je až neskutečně pečlivě urovnané v excelových souborech. Před každým zápasem si vytvoří soubor nový, věnovaný právě aktuálnímu utkání. Tam přepíše sestavu ze zápisu a ke každému hráči přidá své informace. „Využiji toho tak na čtyřicet procent,“ říká Zamazal. Připravovat se obvykle začíná dva dny před zápasem a trvá mu to zhruba osm hodin čistého času. „Ale například Karlovy Vary jsem komentoval snad jen dvakrát, a tak je to kratší,“ prozrazuje. Nic nejí, jen se občas napije vody a prohodí pár slov s kameramany.

Hodinu před začátkem přímého přenosu přichází do kukaně spolukomentátor Pavel Richter, bývalý hokejista a trenér. Prvním společným úkolem pro oba pány je natočení prvního vstupu do vysílání, takzvané konference. Tento vstup se předtáčí. Televizní divák tedy vidí za komentátory rozbruslující se hokejisty, kteří už přitom dávno sedí v kabině.

Robert Záruba, jenž uvádí pražské studio, si přeje, aby se konference točila okolo posily Litvínova Karla Pilaře. „Vždyť ani nehraje, tak co o něm budeme říkat,“ přemýšlí Richter. „Promluvíme o tom, kdy tu hrál a že jeho start brzdí formality,“ přichází Zamazal s nápadem a odchází ven z kukaně, nahlas si přeříkat text napsaný jen v hlavě. Předtočení se povedlo napoprvé. Oba působili jako velmi sehraná dvojice. „Spolukomentátory beru hodně pozitivně. Není nad to, když moje věty doplní někdo, kdo se té hře věnoval tak dlouho,“ přiznává Ondra Zamazal.

Přítomnost vtipů

Na stísněném stanovišti, kde panuje dobrá nálada, mají před sebou dvě obrazovky. Na první běží to, co snímají kamery na stadionu. Na druhé to, co uvidí diváci ve svých televizích. „Tu nepoužívám, je asi o vteřinu zpomalená,“ poučuje Zamazal se sluchátky na uších, díky kterým slyší pokyny z režie, pražské studio i rozhovory Jany Niklové s hráči. „Vzkažte Jirkovi, že má pěkné tričko,“ posílá dolů mezi střídačky vzkaz Pavel Richter v narážce na růžový svetr Jiřího Šlégra.

Přímý přenos začíná ve čtvrt na sedm. Slovo střídá slovo. Nepřichází žádné přeřeknutí. Zamazal se rychle orientuje a stíhá sledovat hru i poznámky ve svém notebooku. Nechybí vtipkování. „Vojtěcha Kubinčáka z první řady nad střídačkami vždy podporuje jeho malá dcerka, ale dnes ji tam nevidíme,“ odlehčí od „ledového“ děje Zamazal. „Ale tvoji maminku tam vidíme,“ vypálí ze sebe Richter. V přestávkách oba poslouchají pražské studio a připravují živé vstupy.

Na rozdíl od hokeje se u mikrofonů až do konce utkání neubírá na tempu. Hned po závěrečném hvizdu a poslední větě odchází Pavel Richter. „Valím do Prahy,“ rozloučí se. Ondra Zamazal se převlékne do civilu, přepne počítač do úsporného režimu a odchází na parkoviště k autům ČT. Na schodech si poděkují s režisérem přenosu Charilaosem Karadžosem. „Domů dorazím tak v jedenáct. Hned si půjdu lehnout, protože spánek potřebuju. Osm hodin denně se snažím dodržet,“ uzavírá Zamazal a odjíždí.