Řekl jasně a zřetelně: „Táta.“ Můj čtrnáctiměsíční syn řekl „táta“. Poté co už několik měsíců říkal máma a děda a teta, konečně řekl táta. Celou dobu říkal i mně „máma“, já mu říkal znovu a znovu „já nejsem máma“, a teď přijdu večer z práce domů a on přiběhne do předsíně, podívá se na mě, usměje se a řekne „táta“. A já jsem zklamán. Protože řekl „táta“. A ne „Papa“. On to řekl česky, a ne německy.
Vsuvka na vysvětlení: Nejsem nějaký divný germanofil. Jsem prostě, i když to mé jméno nenaznačuje, Rakušan. I když nejsem zcela Rakušan. Narodil jsem se v Praze, ale když jsem byl miminko, tehdejší režim se rozhodl, že ho moji rodiče štvou a že by pro socialistickou budoucnost bylo lepší, kdybychom všichni, včetně mě a mých sester, žili někde mimo československý státní svazek. Vyrostl jsem ve Vídni a před několika lety jsem se přestěhoval do Prahy. Když jsme s mou českou ženou plánovali rodinu, bylo jasné, že budu chtít, aby děti mluvily i německy. A tak na svého syna mluvím německy od jeho narození.
Táta je dokonce vlastně první opravdu české slovo, které můj syn vyslovil. Zatím říkal především slova, která zněla v češtině i němčině stejně nebo podobně: Máma/Mama. Teta/Tante. Banán/Banane. Balón/Ball.
Dvojjazyčná výchova dětí je v dnešním světě naprosto běžnou záležitostí a byly na toto téma napsány tisíce knih, které se v základních věcech vesměs shodují. Zaprvé, děti nemají problém s tím, když na ně každý rodič mluví jiným jazykem. Čím dříve začnou, tím lépe. Děti dokážou rozeznat různé jazyky už několik dní po porodu. Jsou v ideálním věku naučit se „cizí“ jazyk. Je pravda, že bilingvní děti zpravidla začnou plnohodnotně mluvit o trochu později než ostatní děti, ale své vrstevníky rychle doženou.
Není to však tak dlouho, co tyto zásady nebyly univerzálně uznávány. Když jsem se sestrami vyrůstal ve Vídni, mluvili na nás rodiče sice česky, ale nechali nás odpovídat a mezi sebou mluvit německy. Takže jsme všichni vyrůstali s dobrou pasivní češtinou, ale mluvit česky bylo jiné kafe. Česky jsme jako děti mluvili jen s babičkou o dovolené, a naše mluvená čeština se zhoršovala a zhoršovala, až nám v pubertě babička už skoro nerozuměla. Rodiče tehdy na základě vědeckých článků mysleli, že dětem škodí vyrůstat v cizím jazyce. Netušili však, že se tehdejší trendy zakládaly mimo jiné na špatně provedených studiích a na přání začlenit vlny migrantů, kteří do západní Evropy a USA přicházeli během a po druhé světové válce, co nejrychleji do dominantní kultury jejich nové vlasti. Bylo žádoucí, aby se migranti vzdali vlastní kultury a jazyka a rychleji přijali ty nové. Následující studie sice tyto závěry a trendy vyvrátily, ale pro nás děti už bylo pozdě.
Abych rodičům nekřivdil, mělo to i výhody. Nechtěli, abychom – jako část českých migrantů – žili v exilu v české bublině a chodili jen do české školy, do českých hospod, k českým lékařům a do českých barů na české pivo. Když jsem jednou jako vysokoškolák ve Vídni hrál s partou vídeňských Čechů volejbal, pochválil jsem jednoho z nich za téměř bezchybnou němčinu a jen slabý český přízvuk. Měl jsem za to, že se přistěhoval do Rakouska někdy jako teenager, a na to byla jeho němčina opravdu dobrá. Ukázalo se však, že on, stejně jako já, ve Vídni vyrostl. Rodiče si tehdy také dělali starosti, zda nebudeme ve škole „jiní“ a „cizí“. Tehdy, na kraji Vídně, to mělo celkem smysl. V dnešním světě ale není čeho se bát.
Výbornou ukázkou je hřiště na pražské Letné, kam se synem chodíme. Skoro každý druhý den tu pozorujeme rodiče, kteří na děti mluví cizím jazykem. Je-li dětské hřiště mikrokosmem současné společnosti, tak náš syn bude ve školce prostě jen jedním z mnoha, kdo doma mluví česky a ještě jedním jazykem. Počet cizinců v České republice stoupá, obzvlášť v Praze, kde od roku 1996 k dnešku narostl z 61 tisíc na 160 tisíc, takže není se čemu divit.
Klíčový je systém
Na hřišti lze sledovat různé metody bilingvní výchovy. Od rodičů, kteří jako já důsledně mluví na dítě jedním jazykem, přes maminky vdané za cizince, mluvící na své děti napůl česky a napůl cizím jazykem. Také jsou tu česko-české páry, kde se rozhodli, že své dítě naučí cizí jazyk hned od narození, a tak na ně mluví třeba anglicky.
Obecně existují dva hlavní způsoby bilingvní výchovy: One person One language (OPOL) a Minority language at home (ML@H). Při OPOL mluví například matka na dítě česky a otec německy. Při ML@H mluví oba rodiče, žijící v zahraničí, doma česky a mimo domov jazykem dané země. Oba systémy mají nekonečný počet variací. Při OPOL mohou oba rodiče mluvit jedním jazykem a například babička jiným, při ML@H zase oba rodiče v pracovní dny jedním jazykem a o víkendu druhým a tak podobně. V zásadě by děti měly cítit nějaké pravidlo. Divoký nesystém, kdy maminka na dítě mluví chvíli česky, chvíli francouzsky, protože manžel je Francouz, je méně efektivní a může být pro děti matoucí. Bilingvní výchova vyžaduje i od rodičů určitou disciplínu. A to není jednoduché, věřte mi. Když jsme s českými přáteli o víkendu na výletě a všichni mluví na své děti a mezi sebou česky a já na svého syna německy, tak je to nejdřív divné. Když najednou kamarád, Čech, který umí německy, začne na mého syna mluvit německy s přízvukem, musím mu říct, aby toho nechal, a v tom okamžiku působím arogantně.
Vím, že němčina, ve které jsem vyrostl, kterou ovládám nejlépe ze všech jazyků a kterou miluji, bude pro mého syna minoritním jazykem. Jsem připraven na to, že ji bude občas odmítat, aby zapadal mezi kámoše, bude líný mluvit, bude na mě chtít mluvit česky a já ho budu muset uměle nutit. Ale hlavně vím, že v tom budu z velké části sám. Aby se dítě minoritní jazyk naučilo efektivně, mělo by mu být vystaveno aspoň třetinu svého času. Vzhledem k mojí pracovní vytíženosti to není jednoduché. Posadit synka před televizi nebo YouTube nebude náhradou, protože u „vedlejšího jazyka“ je důležité, aby nebyl především jazykem pasivním, ale aktivním. Pro mě to bude znamenat na něj mluvit, mluvit a ještě jednou mluvit.
Ode dne, kdy mi poprvé řekl „táta“, uplynuly asi dva měsíce. Několik úspěchů jsem mezitím s němčinou přece jen zaznamenal. Babičkám, i když obě na něj mluví česky, říká „Oma“. Opička je „Aff e“ a zajíček „Hase“. Ale, upřímně řečeno, větší radost mi udělal, když poprvé políbil logo mého fotbalového klubu Liverpool a na dotaz, co je Manchester United, řekl „Búúúú“. A to ať klidně říká třeba česky.
