Koně se mi fakt líbí
Na hřebčinec jsem hrdá, asi jako většina Píseckých.
Můj bratranec, který miluje koně, mi ho pěkně závidí. Bydlí totiž na Šumavě. Ráda ho hřebčincem škádlím, ale on mi to umí vrátit. Seděla jsem na koni, na rozdíl od něj, totiž jen jednou. Bylo mi asi deset let a přemluvil mě k tomu právě bratránek. Měla jsem tenkrát šusťákové tepláky z NDR a vysadili mě na valacha, který tahal v lese dříví. Bez sedla! Chytila jsem ho za hřívu, usadila se kdesi na lopatkách a ztuhla hrůzou. Udělal první krok a já se svezla na levou stranu, protože tepláky po jeho srsti nečekaně klouzaly. Udělal další, přelítla jsem na pravou. A z ní rovnou na zem. Pak mě ještě, údajně z lásky, štípl zuby. Od té doby koně jen pozoruju z bezpečné vzdálenosti, ale fakt se mi líbí!
