Kim Un-ča sedí na schodech soulské stanice metra Čongno-3 a bedlivě sleduje, co se děje kolem ní. Zářivě červená rtěnka a červený plášť jednasedmdesátileté ženy kontrastují s vrásčitou kůží tenkou jako papír. Za sebou má velkou tašku, ve které pokaždé, když ji posune po studeném betonu, zacinkají lahve.
Paní Kim patří mezi starší jihokorejské dámy prodávající malé lahvičky oblíbeného energetického nápoje Bacchus. Ale často to není to jediné, co prodávají. Ve věku, kdy by tradičně korejské babičky měly být uctívané jako hlava rodiny, jsou některé z nich nucené prodávat sex.
„Vidíte tamty prodavačky?“ ptá se Kim. „Ty prodávají víc než jenom Bacchus. Někdy taky odejdou s některým dědečkem a přivydělají si nějaké peníze. Ale já tohle nedělám,“ dodává rychle. „Muži mi dělají návrhy, když stojím v průchodu. Ale já vždycky odpovídám 'ne'.“ Prodejem nápojů si prý vydělá asi 5000 wonů (zhruba 100 korun) denně. „Pijte rychle,“ nabádá zákazníka. „Policisté mě sledují. Oni mezi námi nerozlišují.“
Střediskem tohoto pokoutného obchodu se sexem je nedaleký park Čongmjo v srdci Soulu. Sem přicházejí starší muži krátit si podzim života nad partičkou šachů a nějakými těmi místními drby. Park stojí kolem Konfuciova chrámu, jehož ideje o uctívání starších osob formovaly po staletí korejskou kulturu.
Ale pod stromy kolem něj nyní starší muži a ženy domlouvají transakce, které vyprávějí odlišný příběh. Ženy nad padesát, šedesát a dokonce i sedmdesát let postávají na okraji parku a nabízejí mužům nápoje. Stačí si jeden koupit, a může to být první krok na cestě, která skončí v nedalekém levném motelu. A muži o tom mluví ochotněji než ženy.
Kolem herní desky s korejskými šachy stojí skupina dědečků a zaujatě sleduje hru. Asi polovina z nich využívá služby dam prodávajících nejen Bacchus. „Jsme muži, a tak nás ženy zajímají,“ říká šedesátiletý pan Kim. „Dáme si pití, vsuneme jim do dlaně nějaké peníze a je to!“ zasměje se trochu skřehotavě. „Muži mají rádi ženy, ať jsou staří nebo ne. Taková je mužská psychologie.“
Další muž, kterému je už 81 let, se vzrušeně chlubí penězi, které má ten den na útratu. „To mám na pití,“ říká. „Ale můžu si tu najít i přítelkyni mezi těmi ženami, co stojí támhle. Samy se ptají, jestli si s nimi nechceme pohrát. Říkají: 'Nemám žádné peníze'. Sex s nimi stojí 20.000 až 30.000 wonů (asi 220 až 340 korun), ale někdy vám dají slevu, pokud vás už znají.“
Jihokorejští prarodiče jsou oběťmi ekonomického úspěchu své země. Tvrdě pracovali, aby vytvořili korejský hospodářský zázrak a všechny úspory investovali do budoucí generace. V konfuciánské společnosti jsou úspěšné děti nejlepší formou penze. Ale postoje lidí v Jižní Koreji se změnily stejně rychle jako životní úroveň. A mnoho mladých lidí nyní tvrdí, že si nemohou dovolit živit sebe a ještě své rodiče v uspěchané a vysoce soutěživé společnosti.
Vláda, kterou tyto rychlé změny zaskočily, se snaží vytvořit systém sociální péče, který by fungoval. Mezitím ale muži a ženy v parku Čongmjo nemají žádné úspory, důchod, ze kterého by se dalo přežít, ani rodinu, která by se o ně postarala. Jsou neviditelní - cizinci ve vlastní zemi.
„Ti, kdo spoléhají na své děti, jsou pitomí,“ říká pan Kim. „Naše generace rodiče poslouchala a ctila. Současná generace je vzdělanější a zkušenější, a už nás neposlouchá. Je mi 60 let a nemám peníze. Na děti se spolehnout nemůžu, že mi pomohou. Mají plné ruce práce, aby se samy připravily na stáří. A skoro všichni staří lidé, co znám, jsou ve stejné situaci,“ dodal.
Právě chudoba ve starším věku přiměla většinu žen prodávajících Bacchus, aby zároveň začaly nabízet i sex. „Jsem hladová. Nepotřebuju úctu, nepotřebuju čest, potřebuju jen tři jídla denně,“ řekla otevřeně jedna z nich.
