Sametovou revoluci v Kladně rozhodli hutníci a horníci. Kdyby oni nevyšli do ulic s transparenty, ale jako milicionáři s puškami, mohla v ulicích téct krev. „Informací bylo v té době hodně málo. Teprve, když se Poldi připojila ke generální stávce jako pražské ČKD, bylo jasné, že k masakru nedojde,“ říká ředitel Sládečkova vlastivědného muzea Zdeněk Kuchyňka. Za pravdu mu dává i současný primátor Dan Jiránek, který revoluci prožil právě v Poldovce. „Na to období si moc dobře pamatuji. Měl jsem tehdy na Václaváku rande se slečnou a najednou se tam přihrnulo dvacet tisíc lidí, samozřejmě jsme se nenašli. Do doby, než se to v Kladně pohnulo, tak jsme na manifestace jezdili právě do Prahy,“ vzpomíná Jiránek.
Nálada byla rozdílná
Nepopírá ani to, že nálady v Poldovce byly tehdy rozdílné. Na rozdíl od jeho kolegů z výzkumného ústavu, kteří převrat vítali, situace v hutních provozech byla mnohde vypjatější. „Militantní milicionáři samozřejmě čekali na rozkaz, aby do Prahy jeli. Naopak u nás ve výzkumáku byli spíš ti, kterým režim ublížil, protože byli například dětmi kulaků nebo je po roce 1968 vyhodili ze strany. Ti si oddechli,“ konstatuje.
Ne všichni, kteří v Poldovce v 90. letech pracovali, na tu dobu chtějí vzpomínat. „Tehdy byli lidé na svoji profesi hrdí, ne jako dneska,“ říká Vladislav Čermák, který do firmy nastoupil po vojně v roce 1965 a vydržel tam s přestávkou až do roku 2004. „Práce mě bavila, proto jsem se za Zemka do firmy ještě vrátil,“ vysvětluje mírně prošedivělý muž. Na to, že dělal v Poldovce, je hrdý. Stejně jako primátor Jiránek. „Ani největší skeptiky tehdy nenapadlo, že to s Poldovkou takhle dopadne. Chápu nostalgii lidí, protože určitý smutek zůstal i ve mně. Mnozí z nich uměli fantastické věci, díky nimž Kladno patřilo k světové ocelářské špičce,“ dodává.
